Kdy jste začal psát? Kdy jste se rozhodl stát se spisovatelem?
Na gymnáziu jsem se jako každý druhý „věnoval poezii“, ale ani v mém případě to s literaturou příliš nesouviselo. První povídky jsem napsal zhruba ve dvaceti letech. Na povolání spisovatele jsem se pochopitelně neodvažoval vůbec pomyslet, mou nejvyšší ambicí bylo publikovat povídku v Mladém světě nebo v sobotní příloze Mladé Fronty. O vydání knížky jsem začal snít teprve později, když už jsem měl na kontě asi patnáct, dvacet otištěných povídek. V osmdesátých letech jsem napsal celkem tři novely; vydání prvních dvou bylo zamítnuto na základě tehdy povinného externího lektorského posudku. Třetí novela Názory na vraždu vyšla coby formální prvotina na konci roku 1990.
Nakolik jsou vaše romány autobiografické?
Bezpochyby patřím k tomu typu autorů, kterým se lépe píše o tom, co alespoň zčásti sami prožili, a nijak nepopírám částečnou autobiografičnost některých motivů, postav či scén — ale jádro všech mých románů, novel a povídek samozřejmě tvoří ryzí fikce. I ty zdánlivě „nejautobiografičtější“ knihy jsou z větší části smyšlené příběhy. Osobní zkušenost považuji za přirozené východisko pro psaní — nicméně právě jen východisko, jakýsi odrazový můstek k fabulaci.
Jak se vám líbilo filmové zpracování vašich knih?
Jako snad každý autor zfilmované předlohy mám bezpočet různých výhrad, zvláště pak tehdy, když scénář psal někdo jiný. Zároveň chovám ke všem čtyřem filmům až neomluvitelně sentimentální vztah. Mám je rád navzdory jejich chybám.
Už léta vydáváte každý rok jednu knihu — nepřipadá vám to příliš rychlé tempo?
Ne. Už léta jsem na volné noze, takže se psaní můžu věnovat naplno. Píšu-li v současnosti román čtyři měsíce (v minulosti mi stačily i dva), mohu tři čtvrtě roku přemýšlet o tom dalším. To mi uspěchané nepřipadá.
Nechtěl byste někdy napsat knihu „čistě pro sebe“, nikoli kvůli komerčnímu úspěchu?
To je pro mě falešné dilema. Samozřejmě při psaní myslím na čtenáře a stejně tak vítám každý případný komerční úspěch, ale zároveň jsem nikdy nevydal knihu, jejíž psaní by mě nebavilo. Všechno, co jsem dosud vydal, jsem psal v neposlední řadě i „pro sebe“. Kdybych se řídil jen komerčními hledisky, nevydával bych sbírky „intelektuálských“ literárních parodií, novinové fejetony nebo psychologické novely s názvem Lekce tvůrčího psaní — to jest tituly, které si koupí zhruba čtvrtina obvyklého počtu čtenářů. Konkrétní příklad: Románu pro ženy se dosud prodalo přes sto tisíc výtisků, prodej Lekce tvůrčího psaní se zastavil na čtyřiadvaceti tisících. Tuším to předem, a přesto takovou „marketingovou sebevraždu“ páchám opakovaně a dobrovolně. Kvůli komu jinému bych to dělal, když ne kvůli sobě?
Proč tak špatně snášíte kritiku?
Na to by musel odpovědět psycholog či psychiatr, ale i bez něj je mi dneska jasné, že jsem na kritiku reagoval zbytečně často a zbytečně obšírně, ba hystericky. Naštěstí začínám chápat, že součástí profesionální výbavy spisovatele musí být i schopnost mlčky rezignovat na nepochopení, vědomé desinterpretace, diletantismus a tak dále. Před čtyřmi lety na jaře jsem si dal předsevzetí, že o kriticích nebudu psát ani mluvit — a dodržuji ho. Jsem ochoten připustit, že mé prozření trvalo nesnesitelně dlouho.
Proč nemáte rád Václava Klause?
Protože se na rozdíl od Klausových nekritických příznivců nedokážu spokojit s jeho nepopíratelnou vzdělaností, pracovitostí či elegancí, ale sleduji i to, co říká — a to mi často připadá politicky amorální, bezostyšně populistické nebo demagogické. Nejsem ostatně sám, podobných „levicových intelektuálů“ je hodně.
Jaké je to, být známý?
Takzvaně známí lidé mají v životě leccos snazší — bylo by nepoctivé tvářit se, že je to jenom obtížné — ale řekl bych, že nepříjemné stránky popularity mírně převažují. Největším problémem je podle mě ztráta soukromí a pochybný zájem bulváru.
Proč se soudíte s bulvárem? Sám jste kdysi bulváru rozhovory dával...
Je nutné rozlišovat mezi „soft“ a „hard“ bulvárem. Blesku jsem dal pár interview ještě v dobách, kdy většinu jeho stránek zabíraly neškodné drby, to jest než po vzoru (mezitím již zaniklého) bulvárního deníku Super přitvrdili a vydali se cestou nechutností a skandalizací. Od té doby jsem Blesku ani jinému „tvrdému“ bulváru žádný rozhovor neposkytl. Z principu už nespolupracuji ani se seriózními časopisy, jejichž vlastník současně vydává tvrdý bulvár — například s Reflexem (Blesk) nebo Týdnem a Instiktem (Aha!). Ve zmíněném soudním sporu jde především o princip: o to, zda český bulvár může o komkoli ze známých lidí prakticky beztrestně lhát. Zatím bohužel může.
Víte, že už jste maturitní otázka? Jaký z toho máte pocit?
Ano. Moje pocity jsou smíšené. Vždycky jsem chtěl zaujímat v české literatuře viditelné místo — a v tomto smyslu je přítomnost mezi maturitními otázkami důkazem, že se mi to patrně povedlo. Na druhé straně si ovšem připadám tak nějak předčasně mrtvý.