Akt křesťanského milosrdenství

1/

Podle zprávy ČTK zemřel akademický sochař Jiří Matlánek osmadvacátého října v nočních hodinách — tedy o pouhé tři týdny dříve, než lékaři v jeho spádové okresní nemocnici předvídali. Vzhledem k tomu, že Mistr trpěl rakovinou slinivky v terminálním stadiu, nešlo rozhodně o skon nečekaný, nicméně Oskar byl ještě do minulého týdne přesvědčen, že se jednalo o úmrtí předčasné, jehož hlavní příčinou ve skutečnosti nebyl ani neoperovatelný nádor na pankreatu, ani ten průměrný okresní špitál, nýbrž prezident Miloš Zeman, který toho večera ve Vladislavském sále Pražského hradu uděloval státní vyznamenání spřáteleným ředitelům skláren a mlékáren, pochybným podnikatelům, zcela průměrným muzikantům a tak podobně — avšak opět nikoli Jiřímu Matlánkovi, který byl už přes čtvrt století nejprodávanějším českým výtvarným umělcem a jehož grafiky, olejomalby a sochy v posledních letech ocenila i odborná kritika.
„Zabil ho Zeman!“ tvrdil demagogicky Oskar.
Pravda ovšem je, že kromě Matlánkovy dospělé dcery byl Oskar jediný, kdo okolnosti Matlánkova úmrtí znal, neboť jej byl stejně jako Vendula osudného osmadvacátého října v nemocnici navštívit.
Vyjel z Prahy hned po obědě, takže do Matlánkova dvoulůžkového pokoje (druhá postel byla naštěstí neobsazená) vstoupil krátce po třetí hodině odpolední; ke své nevoli se tu srazil s lékařskou vizitou. Přestože byl čas určený pro návštěvy, nad otupěle ležícím Matlánkem stáli dva doktoři, starší a mladý.
„Dobrý den,“ promluvil Oskar co možná vesele. „Asi počkám venku, ne?“
Chtěl se vzdálit, ale Matlánek ho pohybem vyhublé ruky zastavil.
„Ale hovno! Kam bys chodil?“ zavrtěl hlavou ze svého polohovacího lůžka. „Jsou návštěvy? Jsou! Tak ať vypadnou voni!“
Mladší z lékařů se podrážděně zamračil, ale starší s úsměvem ukázal prstem na jedinou židli v místnosti.
„Posaďte se. Už jsme stejně s kolegou skoro hotoví,“ pravil.
„Já taky,“ poznamenal Matlánek ležící na polohovacím lůžku. „Jsem taky skoro hotovej! Sám bych to neřek líp!“
Oba lékaři se nápadně hlasitě zasmáli a Oskar se po krátkém zaváhání (ještě nikdy se v přítomnosti umírajícího nesmál vtipům na téma umírání) zdrženlivě připojil alespoň uchechtnutím.
„Tady primář nevylučuje, že umřu už tenhle tejden,“ oznámil mu Matlánek sípavě, leč překvapivě vesele, jako kdyby se chlubil, že jeho auto bude v servisu opraveno přednostně, a máchl rukou ke staršímu z obou lékařů. Horní polovinu těla mu jakž takž zakrýval zelený andělíček, ale pokroucené šňůrky byly až na jednu nezavázané, takže bledá záda (bohužel včetně zadku) měl téměř odkrytá. Zpod pihovaté kůže mu koukaly kosti, avšak jeho břicho bylo naopak obrovské a jakoby nafouklé. Oskar si všiml i široké náplasti proti bolestem, kterou měl výtvarník přilepenou na bedrech.
„Ale možná zhebnu už dneska — na státní svátek!“ zaskřehotal Matlánek.
Vysokoškolsky vzdělaný a společensky zběhlý Oskar, který navíc už pár úmrtí v rodině i mimo ni zažil, vůbec netušil, co má na tuhle nevyžádanou informaci odpovědět. Nervózně si poposedl.
Je mi padesát čtyři, pomyslel si kysele, a pořád ještě nejsem na život připravenej. Předklonil se k pacientovi.
„Máš bolesti, Jirko?“ zeptal se opatrně.
Oba lékaři se stále neměli k odchodu a Oskar nedokázal odhadnout, zda tu jen tak zevlují, nebo jestli Jirku čekají ještě nějaká vyšetření.
„To by ostatně bylo logický,“ usmál se Oskarův celoživotní přítel, aniž předchozí dotaz zodpověděl. „Vždycky jsem státní svátky sabotoval. Nikdy jsem nevěšel vlaječky! Dokonce ani za Havla!“
Oskar stále marně přemýšlel, co říct.
„Národ je sebranka s trikolórou!“ pravil Jiří radostně.
„To ta opiátová náplast,“ oznámil Oskarovi mladší z doktorů. „Proto je tak rozvernej.“
Dokonce se uchechtl.
Oskarovi Matlánkovy předchozí výroky nijak rozverné nepřipadaly, ale neřekl nic. Výtvarník ho lékařům představil a potom namířil třesoucí se ukazováček na staršího doktora.
„Docent doktor Sláma, kandidát věd,“ pronesl směrem ke svému ošetřujícímu lékaři, který hlavou naznačil úklon. „Ty máš, kurva, doktore, tolik titulů, že než je všecky vyjmenuju, tak tady umřu,“ dodal Mistr kysele.
„No, vlastně máte svým způsobem pravdu,“ zasmál se mladší doktor a významně se podíval na staršího kolegu, ale Oskarovi ten vtípek připadl netaktní, ba bezohledný, a doktorův široký úsměv ho okamžitě popudil. Chápal sice, že Matlánek je osobnost značně nonkonformní a že je to patrně dost problémový pacient, ale to sakra ještě žádného felčara neopravňuje, aby se k umírajícímu umělci choval s touhle cynickou blazeovaností, přemítal v duchu podrážděně.
„No dyk to řikám!“ přitakal nevzrušeně Mistr a ukázal na mladšího doktora prstem: „Tohodle mladýho nesympatickýho neznám — ten je tu nejspíš novej,“ dodal.
„Nikoliv. Už pár let tu pracuji,“ opravil ho upjatě lékař, který by se rád vydával za cynika.
„Nejspíš za trest, ne?“ otázal se Oskar, aby svého nemocného přítele podpořil.
Lékař konsternovaně zdvihl obočí.
„Prosím?“
„Chápu, že příbuzní pacientů se k vám chovají uctivěji,“ řekl Oskar. „Přidejte trochu taktu a špetku pochopení — a já budu taky uctivej… Klidně i servilní!“ dodal.
Doktor se hlasitě nadechl, ale rozšíření konfliktu zabránil sám Matlánek.
„Serte na to! Pusťte to, doktore!“ žádal staršího lékaře hlasitě a hubenou rukou už ukazoval ke kovové polici na otáčivém rameni, na níž stál malý zastaralý televizor. „Chci vidět, jaký podhovna to zas letos dostanou!“
Mladší lékař pořád ještě chtěl pronést cosi na svou obhajobu, ale tentokrát ho předběhl Oskar.
„Počkej, Jirko. Jde to až v osm.“
„A copak už není osm? Myslím, že už je osm!“
„Fakt není. Bude teprve půl třetí. Ta sláva začíná v osm.“
Vypadalo to, že na časovou dezorientovanost už je Jiří zvyklý.
„S tebou to vůbec neutíká!“ zazubil se pouze na Oskara. „Neměl bys z toho něco vyvodit?“
Podivný kontrast jeho velkých, překvapivě téměř bílých zubů a vyhublého zažloutlého obličeje připadal Oskarovi nesnesitelný. Lidé s takhle pěkným zdravým chrupem by přece neměli umírat, pomyslel si. Nahlas to samozřejmě vyslovit nemohl. Před nějakými dvaceti lety viděl Jiřího velké zuby v akci: na výstavě Země živitelka v Českých Budějovicích spolu tenkrát zabloudili na přednášku jakéhosi domýšlivého pěstitele jablek — a Jiří k pohoršenému zděšení publika nakousl každý nablýskaný exponát, který ten Mičurin poslal po sále kolovat…
Než stihl Jiřímu odpovědět, do pokoje vrazila (po jediném, zcela formálním klepnutí na dveře) asi třicetiletá prsatá sestra se zrzavým přelivem a v tak krátké modré uniformě, že když se shýbla pod postel pro bažanta, nabídla Oskarovi i Jiřímu ničím nerušený pohled na krajkový okraj černých kalhotek.
„Sežeň mi viagru, doktore!“ zvolal velmi hlasitě Matlánek. „Chci umřít v ženě! Je to moje poslední přání!“
K Oskarově překvapení vypadala sestra polichoceně. Karolína Novotná — přečetl si na její jmenovce.
„Vy jste úžasnej!“ oznámila Matlánkovi a potom cosi pošeptala staršímu doktorovi.
„Ale napůl mrtvej,“ varoval ji pacient nahlas. „Jestli se mnou otěhotníš, narodí se ti zrzavej zombík!“
Nikdo kromě něj a sestry Karolíny se nezasmál.
„Máte další návštěvu,“ oznámil Matlánkovi shovívavě starší doktor. „Je tu vaše dcera.“
V umělcově tváři se na pár vteřin objevil bolestivý výraz (ovšem tentokrát si už Oskar nebyl jistý, k čemu se možné utrpení vztahuje), ale potom se do jeho pohledu vrátila předchozí stařecká chlípnost.
„Nebo se aspoň svlíkni!“ volal naléhavě za sestrou, která už stejně jako oba doktoři pokoj opouštěla. „Až dcerka odejde! Je to moje poslední přání — tak nebuď nelidská!“
Oba odcházející lékaři se usmívali. Rusovlasá Karolína je nejprve následovala, ale sotva za nimi vyšla na chodbu, otočila se na podpatku a z jakéhosi neznámého důvodu se vrátila zpět do pokoje.
„Budeš moje poslední nahá modelka!“ sdělil jí rychle Mistr. „Vstoupíš do historie!“
„I bez sochy?“ opáčila sestra pochybovačně.
Zavrtěla hlavou — spíš nevěřícně než nesouhlasně — ale jinak k Oskarově úžasu zůstala klidná. Stála nyní přímo nad Matlánkem a usmívala se. Vypadalo to, jako by jeho nehoráznou prosbu skutečně zvažovala.
„No jo, sochu už asi nestihneme… Ale uděláš dobrej skutek!“ ujišťoval ji rychle Matlánek. „Bude to doslova a do písmene akt křesťanskýho milosrdenství!“
Tomu se zasmál nejen Oskar, ale i Karolína — a výtvarníka ohlas skromného publika zjevně potěšil. Prsatá zrzka naklonila hlavu na stranu a škádlivě přimhouřila oči. Může jí být tak třicet, odhadoval Oskar. Samozřejmě věděla, že si ji prohlížejí, a znovu se na ně usmála.
„No tak jo!“ prohlásila nečekaně.
Znělo to víc vesele než odevzdaně, ale Oskar byl i tak v šoku. Ze své nedávné hospitalizace (byť to bylo v jiné nemocnici) si pamatoval poněkud méně vstřícné zdravotní sestry. Co na těch malířích a sochařích ženské furt vidí? říkal si v duchu závistivě.
„Po návštěvách, samozřejmě!“ dodala sestra, jako by chtěla Oskarův údiv zmírnit, a rozpustile na něho mrkla: „Je mi líto…“
Oskarův usilovně pobavený výraz měl znamenat cosi jako No, tak to mám pech, ale oprávněně se obával, že jeho zklamaný obličej odráží spíše žárlivou otázku Jak to ten napůl mrtvej chlap s těma ženskejma doprdele dělá? Umírající Matlánek přikývl na souhlas, ale potom si zjevně cosi uvědomil.
„A až po tý hradní slávě, mohu-li poprosit,“ požádal sestru s šokující pragmatičností.
Sestra se podívala na hodinky.
„Oukej. Po desátý,“ oznámila mu bez skrupulí a potom s koketním zamáváním, které bylo ovšem určeno i Oskarovi, pokoj konečně opustila — a ve dveřích se doslova srazila s Matlánkovou dcerou.

2/

Ahoj, tati. Ahoj, Oski.“
Matlánkova jediná dcera Vendulka vypadala překvapivě klidně. Oskar ji tu potkal zatím pokaždé, kdykoliv byl svého umírajícího přítele navštívit. Nedávno jí bylo třicet, ale pořád si vybavoval její roztomilou dívčí podobu. Je z ní ženská, připomněl si i dnes. Přelétla očima přítomné a pomalým, avšak rozhodným krokem zamířila k otcově posteli. Drobná, energická, schopná.
„No nazdar!“ přivítal ji otec změněným hlasem a hlučně si odkašlal: „Nebudeš tu dýl než do deseti, že ne?“
Vendulka zamrkala.
„Jen přijdu — a už mě vyhání!“ postěžovala si naoko vesele Oskarovi, který pokrčil rameny.
„Nechám vás o samotě,“ navrhl vstřícně.
Matlánkova dcera předvedla náznak zděšení.
„Jen to ne!“ zvolala. „Zůstaň tu se mnou, Oski!“
Ve vrcholných dobách jeho přátelství s Matlánkem ji Oskar potkával skoro stejně často jako v posledních dnech — tenkrát mu bůhvíproč říkala právě takhle. Bývala to neustále tančící a všelijak křepčící puberťačka, která jako by svůj pohyb neuměla zastavit, a navíc nedokázala zavřít pusu — ale teď z ní navzdory situaci vyzařoval příjemný klid, říkal si Oskar, který coby spisovatel nepřestával šmírovat lidi ani v těch nejméně vhodných chvílích (na rozdíl od bulvárních novinářů se ovšem většinou snažil zachovávat maximální společenské ohledy). Nyní byl ale skoro perverzně zvědavý, jak dlouho Vendulce ta odhodlaná vyrovnanost vydrží.
Vendulka se posadila k otci na postel.
„Tohohle pitomce si pamatuješ, ne?“ zeptal se jí otec, a aniž na Oskara pohlédl, máchl směrem k němu hubenou rukou.
„Tohohle pána si samozřejmě pamatuju,“ pravila Matlánkova dcera a věnovala Oskarovi omluvný úsměv.
„Když ti bylo čtrnáct, pokoušel se tě osahávat,“ uchechtl se Matlánek.
Oskar nevěřil vlastním uším.
„To se teda nepokoušel!“ vyjekl.
Podíval se Vendule do modrých očí. Zavrtěla hlavou, položila mu ruku na rameno a potom sjela dlaní níž a pohladila ho po zádech.
„Z táty je teď tak trochu spisovatel,“ vysvětlila mu s úsměvem. „Nemůže malovat, tak aspoň fabuluje — samozřejmě stejně šíleně, jako vždycky maloval.“
„Neplácej nesmysly, holka,“ zaskuhral Matlánek. „Drž se svýho samaritánskýho kopyta a splň mi poslední přání!“
Při slovech poslední přání sebou Matlánkova dcera viditelně trhla, ale nakonec i tentokrát zachovala klid.
„Tak daleko ještě nejsme,“ opáčila opatrně.
„Jenže až budem tak daleko, bude už pozdě!“ odsekl Mistr.
„Nechápu,“ pravila dcera lakonicky.
Matlánek útrpně vzdychl.
„Jak to myslíš, Jirko?“ zeptal se svého přítele Oskar, který předchozí Matlánkově replice rovněž nerozuměl.
„No jak asi?!“ odsekl výtvarný umělec popuzeně. „Že už pak nebudu schopnej si to splněný přání užít!“
Oskar si vyměnil krátký tázavý pohled s jeho dcerou.
„Dobře, tati,“ řekla po chvíli Vendulka zdánlivě klidným, neutrálním tónem. „Tak jaký je teda tvý poslední přání?“
Vstoupil jakýsi starý lékař, kterého Oskar z předchozích návštěv rovněž znal, a se zjevným zájmem hovoru naslouchal. Mistr se krátce zasmál — ale byl to nepěkný, jakoby vzdorovitý smích.
„Chci tu zrzku vidět nahou!“ sdělil jí umírající výtvarník bez ohledu na přítomnost starého doktora.
Začínal připomínat rozmazleného fracka.
„Tati!“ napomenula ho Vendulka spíš smutně než pohoršeně.
„No co? Mám už to s ní domluvený, neboj! Jenom musíte před desátou všichni vypadnout!“
Díval se jí přímo do očí — a byla to jeho dcera, kdo uhnul jako první.
„Ty seš nenapravitelnej,“ zamumlala.
„Je to poslední přání,“ připomněl jí otec. „Poslední přání se maj respektovat. Ne komentovat.“
Stále nic neříkala, a tak se Matlánek obrátil na opodál stojícího věkovitého lékaře: „Doktore, prozraďte jí laskavě, jak dlouho ještě budu žít!“
Vendulka sebou polekaně trhla, ale Oskar už samozřejmě věděl, co přijde. Ten stokrát opakovaný vtip v očích Jiřího nejenže vtipem zůstával, ale dokonce domněle zrál jako víno — a navíc přesně tenhle vtip nyní Jiří potřeboval. Také starý doktor, který stále ještě nikomu nesdělil důvod své přítomnosti, už onen prastarý vtip zjevně slyšel mnohokrát.
„To se dá těžko odhadnout,“ odpověděl nicméně poslušně, „ale na vašem místě už bych si nekupoval dlouhohrající desky…“
Matlánek se spokojeně uchechtl, ovšem Oskar ani Vendula se zasmát nedokázali.
„Špatnej vtip, jo?“ ušklíbl se Mistr. „Hovno! Řeknu vám, co je špatnej vtip!“
Pauza, která následovala, byla tak nesnesitelně dlouhá, že Oskar se chtě nechtě musel zeptat.
„Co, Jirko? Co je špatnej vtip?“
„Život!“ zvolal Mistr věštecky.
Starý lékař se zasmál, ale Vendulka se zjevně domnívala, že se přeslechla.
„Život?“
„Jo! Život — to je ten vůbec nejhorší vtip, co jsem kdy slyšel!“ usmíval se Matlánek.
„Život,“ promluvil starý lékař, „je to, co se děje, zatímco si děláme jiné plány.“
Oskar ten chytrý aforismus znal, nicméně v dané chvíli nevěděl, co by k němu ještě dodal. Bělovlasý lékař na něho vycenil umělý chrup. Začíná to být trochu absurdní, pomyslel si Oskar, ale hned se opravil: ne, absurdní to nikdy být nepřestalo.
„Jak to myslíš, tati?“ zeptala se Vendulka po pauze otce.
„Co zas?“
„Proč je život špatnej vtip?“ zopakovala mu trpělivě.
„Vzbuzuje přehnaný očekávání, ale nakonec zklame,“ odsekl Jiří Matlánek.
„V čem zklame?“ zeptal se okamžitě Oskar, kterého to nečekané vzepětí umírajícího mozku nadchlo.
„V mnoha ohledech!“ zasmál se starý lékař s převahou.
Jeho životní zkušenost ovšem nikdo z přítomných dostatečně nedocenil, a tak ihned po své replice poněkud uraženě odešel.
„Buď je příliš krátkej, nebo naopak moc dlouhej — ale každopádně vždycky skončí bez pointy, takže se nikdo nesměje,“ konstatoval po jeho odchodu skoro otráveně Jiří Matlánek.
Tohle vzlyknutí už Vendulka nedokázala zadržet — a ležící otec na ni triumfálně namířil ukazováček.
„Maximálně brečí…,“ pokrčil rameny. „Dyk to řikám!“
Bolest mu opět zkřivila tvář.
„Kurva!“ sykl.
Otočil se k dceři i ostatním zády, zabořil hlavu do polštáře a po nekonečné čtvrthodině přidušeného sténání k tajné radosti všech přítomných konečně usnul.


A pointu téhle povídky najdete už brzy v knize…