PROLOG

„Píšu scénář. Film roku, Jožo!“ vyhrkl jsem bez pozdravu. „A možná z toho ještě udělám román!“
„Naozaj? Film roku o čom?“
Slovní spojení film roku Jožu zjevně probralo z obvyklé producentské letargie.
„No, je tam několik motivů najednou, takže…“ začal jsem, ale on mě ihned přerušil.
„Michal, na zložitosti dneska nik nepríde!“ upozornil mě důrazně. „Vieš, koľko stojí lístok do multikina?“
„K tvým ustrašeným námitkám podotýkám, že nejde o námět nijak složitý — jenom abych tak řekl rafinovaně strukturovaný. Zároveň jde o divácky atraktivní a napínavou skládačku! Skládačku, toť vše. Lidi nejsou blbí, aby tohle nepochopili — tohle pochopí úplně každej! A máš tam dokonce i love story!“
„Naozaj?“ zapochyboval Jožo, ale bylo zřejmé, že tou poslední větou jsem vzkřísil jeho naději.
„Film i román? Dva v jednom?“ pokračoval. „Vždy si bol praktický!“ dodal.
I tato poznámka se dala vykládat různě, avšak já se rozhodl, že ji budu chápat jako kompliment.
„O tom, že to je skvělej nápad, při vší skromnosti nepochybuju! Na skvělý, jaksi klíčový nápady mám totiž v hlavě čidlo!“
„Skutočne?“ podivil se producent sarkasticky.
„Věř mi, Jožo! Dlouhý měsíce je to čidlo v nečinnosti — ale pak se jednoho dne probudí k životu a v mojí hlavě se rozsvítí velký červený světlo!“
„A hovoril si to lekárovi?“
V mobilu bylo jasně slyšet, jak se Jožo směje.
„Fuck off!“
„Boli byste, Majstre, taký láskavý a povedali mi konečne, aký ste to napísali scenár?“ dotázal se producent s okázalou trpělivostí.
„Hned k tomu dojdu,“ ujistil jsem ho. „Žádný kontrolky samozřejmě nemám — poznal jsem to podle rychlosti, s níž jsem si tu klíčovou myšlenku běžel zapsat. Běžel!“
„Beh ako znamenie božie?“ poznamenal mobil sarkasticky.
„Hele, to běžel není nadsázka! Fakt jsem až do pracovny běžel, odemknul a vrhnul se k počítači!“
Udělal jsem dramatickou pauzu.
„A ďalej?!“ zvolal odkudsi Jožo. „Aký to bol kurva nápad? Hýbte sa trochu, pán scenárista!“
„Chci ti jen vysvětlit, že jsem se vzhledem k mým současným problémům s pamětí obával, že z toho skvělýho, ale přece jen trochu složitýho nápadu něco zapomenu!“
„No dobře,“ pokračoval Jožo do telefonu. „Povedzme, že ti verím — s tým scenárom.“
„Jediné, čomu verím, sú tvojej sestry pery!“
Kdykoli po někom něco chci, bývám nevysvětlitelně nervózní a často pak říkám infantilní hovadiny. Snažil jsem se vzpomenout, jestli má Jožo sestru.
„A kedy si ho přečtu?“
Na rozdíl od některých nacionalistů a jazykových puritánů jsem Jožovu dvojjazyčnému vyjadřování vždycky naslouchal rád a i dnes mi jeho osobitý slovník připadal milý — nebo mě přinejmenším nijak nepopuzoval.
„Mám jenom podrobnej syžet,“ upozornil jsem ho hned.
„To možno zatím stačí.“
Znělo to nicméně zklamaně.
„Ale když mě dneska pozveš na skvělej oběd, láhev Brunella a Moët & Chandon na závěr, rád ti ho převyprávím!“
„Dobre,“ souhlasil producent bez okolků. „Domluvené. O dvanástej u mňa v Žitnej. Dáme si aperitív a pudem na oběd do Bresta.“
„Ok.“

KAPITOLA 1

Všichni občas z čiré ješitnosti předstíráme, že jsme si ten či onen proslov předem nijak nepřipravovali a že celou tu pečlivě nachystanou řeč pronášíme spatra neboli — jak se mezi námi filmaři říká — na první dobrou (ve smyslu první filmové klapky, která se často natolik vydaří, že další už nejsou potřeba). Také já jsem si svou řeč cestou k Jožovi samozřejmě předem nachystal, a když jsem nyní zahýbal do Žitné, dokonce mě napadlo, že jsem jako obchodní cestující, který ještě pár metrů před domem potenciálního zákazníka na poslední chvíli piluje detaily naučeného projevu.
„Víš, co mě fakt zajímá?“ vychrlil jsem na Joža, sotva jsem vstoupil do předsíně jeho velkého bytu. „Jak se přihodilo, že můj nemocí unavený, líný a otupělý mozek se zničehonic probudil k tvůrčí aktivitě?“
„Stáva sa,“ pravil Jožo neutrálně. „Biele, červené, alebo šampanské?“
Aniž počkal na mou odpověď, otočil se a pomalu přešel do kuchyně. Byt byl na můj vkus až příliš rozlehlý, takže producent se mi ihned natolik vzdálil, že jsem musel zvýšit hlas.
„Skleničku bílýho, dík!“ zvolal jsem a pokračoval v připraveném představení — jen o dost hlasitěji, než jsem předpokládal.
„Hele, tohle tě doufám pobaví!“ křičel jsem za Jožou do kuchyně. „Představ si, že ten nápad přišel přesně ve chvíli, kdy jsem doma v Sázavě vynášel před dveře domu takový ty barevný pytle s tříděnym odpadem, a když jsem o zeď opřel poslední z nich — nejspíš to není důležitý, ale byl to ten modrej na sklo, a tudíž velmi těžkej —“
Jožo při návratu z kuchyně nespokojeně mlaskl.
„Takéto chujoviny vynechaj, dobre?“
Odložil obě sklenice na stolek a posadil se na gauč naproti mně.
„Na zdravie!“
„I na tvoje!“
Přiťukli jsme si.
„Když jsem se zkrátka podíval na prasklý displej svého přesluhujícího mobilu,“ pokračoval jsem bez dalšího otálení, „abych zjistil, kolik je hodin, protože moje švýcarský hodinky už léta nejdou, ale já se dosud nedokázal přimět, abych je nechal spravit… Jestli chceš, Jožo, něco vědět o prokrastinaci, zeptej se mě!“
„Ďalej, Michal, preboha svätého! A stručnejšie!“
Přikývl jsem, co možná nenuceně si přehodil nohu přes nohu a pohodlněji se zapřel v šedém křesle.
„Mobil ukazoval deset hodin dopoledne,“ navázal jsem. „Což bylo dost nezvyklý, protože většinu nápadů na povídky, romány nebo scénáře obvykle dostávám navečer, večer či dokonce v noci, a navíc výlučně ve chvílích, kdy už jsem takzvaně usebrán — jak jsem si zvykl říkat těm skvělým hodinám na sklonku dne, kdy si sednu se sklenkou vína na terasu či ke krbu a přestanu myslet na rozvodové právníky, daňové poradce, urology a kardiology — nebo třeba jen na to, že jsem opět zapomněl objednat kominíka.“
Jožo dlouze vzdychl.
„Ja sa z tebe poseru,“ zamumlal.
Zdálo se, že nás dělí víc než jen ten masivní kovový stolek se skleněnou horní deskou.
„Chci jenom říct, že tvůrčí nápady obvykle dostávám například na meditační procházce nebo při večerním osamělém popíjení — a nikoli když vynáším pytle s odpadky… Snažím se ti ukázat, že jsem ten klíčový nápad dostal paradoxně ve chvíli, kdy jsem měl k nějakému duchovnímu usebrání zatraceně daleko — a nechoď na mě s ezoterickými výklady, že to byla naopak chvíle logická, neboť jsem spolu s odpadky symbolicky odstranil i veškerý odpad ze své hlavy a tak dále, bla bla bla!“
„Nezamýšľam na teba zatiaľ chodiť so žiadnymi výkladmi,“ ujistil mě Jožo chladně — ale já si byl svým námětem jistý.
„To rád slyším… Buď jak buď, skvělý nápad na scénář byl tady — a za dva následující týdny jsem napsal podrobnou synopsi.“
„Koľko má strán?“
„Nevím. Pár… Můžu ti to hned převyprávět!“
„Až v Brestu — pokiaľ ovšem prejdeš minutovým testem,“ pravil producent výhružně. „Povieš mi teď hned minutový trajler!“
„Trajler je snad obrazová upoutávka, ne?“ namítl jsem.
„Slovní trajler, samozřejmě. Máš minutu. Když ma to zaujme, dostaneš v Brestu hodinu.“
„Slovní trajler? To existuje?“
„Už áno, ako vidíš… Dáme si ještě pohárik a můžeš začít.“
„Myslíš, že se potřebuju napít na kuráž?“ pravil jsem dotčeně, neboť nemám rád, když se producenti pokoušejí nahlodat mé scenáristické sebevědomí.
„Ty možno nie, ale ja áno!“ zasmál se Jožo a došel nám oběma do kuchyně dolít.

„Zapínám stopky. Teď!“ pravil nečekaně, sotva jsme se napili. „Máš… padesát… sedm vteřin!“
Nechal jsem jeho hollywoodské manýry bez komentáře.
„Postmoderní variace na Tři muže ve člunu!“ spustil jsem odhodlaně, avšak Jožo mě okamžitě přerušil.
„S postmodernou choď do piče, Michal! Návštěvnost kin kurva každej rok klesá! Počúvaš ma? Potrebujem love story, sex a humor — alebo akciu, napätie, překvapení! Nebo nejlíp všetko pokope.“
Jožův mix češtiny s rodnou slovenštinou mě občas natolik okouzluje, že ten malebně cizoložný styk obou jazyků neuměle napodobuji. Jožo se možná domnívá, že se ho pokouším parodovat, ale to se plete. Je to láska, do piče!
„Budeš tam mať toto všetko pokope!“ pravil jsem sebejistě.
Jožo se pochybovačně zasmál, ale já se i nadále tvářil dost zarputile.
„Jožo, uvědom si konečně, že ti nabízím námět na kriminální komedii roku! A love story navrch jako bonus!“
Producent zřejmě pochopil, že z jakéhosi neznámého důvodu to všechno myslím vážně.
„Priveľa žánrov naraz, nie?“ pravil opatrně, nicméně bylo vidět, že jsem konečně vzbudil jeho zájem. Dokonce odložil stopky.
„Jako bys nevěděl, že žánrový míchání už tu tisíckrát bylo,“ oponoval jsem. „Pan a paní Smithovi, Belmondo, Tarantino… A tak dále a tak dále.“
Samozřejmě bych mu rád vyjmenoval i mnoho jiných příkladů úspěšného mísení filmových žánrů, ale v dané chvíli jsem si bohužel na žádný další nedokázal vzpomenout. Nervózně jsem přemítal. Kdykoli v myšlenkách spěchám, většinou se pouze zablokuji.
„James Bond!“ zvolal jsem konečně. „Válka Roseových!“
Jožo se usmál a potom ironicky zdvihl ruce na znamení, že se pod nezměrnou tíhou mých argumentů definitivně vzdává.
„Oukej, Michal. Vždy som sníval o tom, že budem produkovať novú bondovku…“
Tomu jsem se musel zasmát i já. Uběhly ovšem už skoro dvě další minuty — a já neřekl Jožovi ještě vůbec nic, uvědomil jsem si. Bylo nutné probudit mou dřímající asertivitu.
„Hele, Jožo, fakt nerad pracuju pod tlakem!“ ohradil jsem se. „Řeknu ti to v klidu u oběda, jo?“
Očividně chvíli zvažoval, zda si jako producent má tuhle autorskou vzpouru nechat líbit, ale nakonec se rozhodl pro velkorysost.
„No dobre,“ pravil.