XXIX

„Nemusím se zouvat, že ne?“ říká ta dívka, sotva vstoupí.
Má štíhlou, sportovní postavu a docela hezký, leč tuctový obličej, který kvůli silnému mejkapu a piercingu pod spodním rtem navíc působí trochu vulgárně. Přesto by se měl chovat zcela uvolněně, nařizuje si Mojmír. Nesmí vypadat jako pacient, připomíná si Tomášovu údajně klíčovou radu.
„Ne. Jenom se svlíkni. Nerad kupuju zajíce v pytli,“ říká naoko nenuceně — nicméně to vypadá, že dívka okamžitě odejde. Zašátrá v kabelce, ale k Mojmírovu údivu nevytáhne pepřový sprej ani paralyzér, nýbrž jen cigarety — a okamžitě si zapálí.
Teprve poté promluví.
„Ha ha,“ řekne bez úsměvu.
Nejspíš je o deset vteřin opožděná, říká si Mojmír. Mužský a ženský čas se koneckonců odjakživa rozcházejí — to v manželství s Hedvikou poznal dokonale. Skočím k Aničce, přijdu za hodinku, tvrdívala, ale z jedné hodinky byly vždycky tři. Buďme ale objektivní, ani my chlapi se v tomto ohledu většinou nenecháme nijak zahanbit, přemítá v duchu Mojmír, zatímco vysoké podpatky zlatých kramflíčků už neomylně cupitají do obývacího pokoje (orientuje se v prostoru, říká si Mojmír v druhém plánu mysli, to by se mohlo hodit). Třeba on sám se kdysi z odpoledního čtení na Sázavafestu v Benešově vrátil až nazítří v poledne a ve své tulácké mošničce měl pouze zmačkaný a promáčený text povídky, kterou tam mladému obecenstvu četl, a pak už jen mokré slipy, neboť polovinu noci strávil zcela ožralý v jakémsi rodinném bazénu. Jediné, na co si vzpomínal, byly dvojice i trojice úplně cizích lidí, vesele souložící přímo ve vodě. On by tenkrát samozřejmě taky rád souložil, ale protože za předešlé odpoledne, večer a noc vypil odhadem tři litry červeného vína, tak se mu nepostavil, i když tam toho mrňouse křísil jako utopence. (Neříkal to už? A pokud ano, vyprávěl to aspoň stejně?) Jeho brněnský kamarád Pavel ho ovšem tradičně trumfnul: ten šel v domácích sandálech vynést odpadkový koš do kontejneru před domem — a vrátil se za tři dny, a to navíc pouze pro housle, protože v hospůdce prý začalo být chlapům teskno…
Úvodní konverzace poněkud vázne. A co čekal? říká si Mojmír. Hluboké vnitřní porozumění na první dobrou? Víno dlouze vyzrálé v dubovém sudu, když první schůzka je z logiky věci vždycky burčák?
„Vedro, co?“ říká ta dívka, strčí si pravý ukazováček za horní okraj trička, s úzkostlivou počestností jej odtáhne tak, aby Mojmír nezahlédl ani centimetr úžlabinky mezi ňadry, skloní hlavu a snad desetkrát do svého prsního zákulisí hlasitě foukne. Když konečně zdvihne hlavu, je ještě zarudlejší než předtím. Před takovými třemi čtyřmi lety by jí Mojmír navrhl (zcela vážně, a nikoliv žertem jako před chvílí), ať si to tričko sundá, ale dneska už jenom přemýšlí, co by asi ucítil, kdyby do toho zapařeného kozího chlívku na chvíli strčil svůj přecitlivělý nosánek. Hlavně se proboha nesvlíkej, náno, říká si v duchu.
„Co chceš k pití?“ zeptá se.
Tímhle snad nic nezkazí, doufá. Rád by k té předchozí otázce přidal křestní jméno, jenomže to už mezitím zapomněl. Soňa? Jiřina? Vážně nevěděl.
„Nějakej longáč,“ požádá ho. „Máš rád longáče?“ ujistí se ještě dívka.
Vůbec nepochybuji, že Mistr nemá ani zdání, o čem ta holka mluví, ale nejspíš i on pochopí, že longáče pro ni zjevně v životě znamenají hodně. Možná dokonce víc než mekáče, říká si zřejmě. Takže pokud nemá rád longáče — ať už je to kurva cokoliv — nemá šanci.
„Ale jo. Mám rád longáče.“
Kdyby tuhle větu slyšel Jirka Peňás, říká si možná trpce Mojmír, nadosmrti by se mnou přestal mluvit — a on, Mojmír, by mu to vlastně ani nemohl vyčítat.
„A jaký konkrétně?“
Už to holt musí nějak přetrpět, uvažuje bezpochyby Mojmír. Longáče i všechno to ostatní. Jednou a dost. Vydrží to ještě půl hodiny, aby to fiasko nebylo tak do očí bijící, a potom ji vypakuje, plánuje si v duchu. Na vojně se říkávalo, že pár měsíců člověk vydrží i s bodákem v prdeli… Těch měsíců bylo sice dvanáct, ale i tak to stejně jako ostatní samozřejmě přežil — tak snad herdek vydrží i hodinku s Piercingem… Ale hned zítra si pro jistotu nechá vyměnit všechny zámky. Po Hedvičině odchodu tuhle proceduru sice už absolvoval, ale bude to holt muset podstoupit podruhé — nerad by se totiž v noci vzbudil a uviděl nad sebou nasranej Piercing (v horším případě s úplně sjetým kámošem Kérkou).
„Čemu se směješ?“ ptá se ovšem Mistra Piercing právě teď.
Mojmír si možná uvědomí, že slovo piercing zní podobně jako jméno těch balistických raket. Bývala dřív jeho rande až takhle vysilující? říká si.
„Longáčum,“ zalže.
Nikdy by nevěřil, že vyslovení jednoho sice zcela neznámého, leč foneticky jednoduchého slova může člověka stát tak enormní mentální úsilí. Patrně mu to připadá zvláštní. Chápe sice, že lidé vyslovují slova jako lues nebo leukémie s jistými emocionálními obtížemi — ale longáče? Ta holka už se na něho ošklivě mračí, a on při pohledu na ni dokonce právě nahlas polkl, uvědomí si. Proč je z ní proboha tak nervózní? vyčítá si. On je tu kurva doma! Jenomže co je to longáč? Jeho stále ještě ne zcela zdravý mozek prokluzuje jako rozbitá spojka. Uklidni se! nařizuje si. Jsou ti sakra tři roky! Nemusíš vůbec nic.
„A co to vlastně je, teto?“ zeptá se dětským hláskem. „Ty longáče?“
Podezíravě si ho změří.
„Nejseš sjetej?“
„Nejsem, teto. Co je sjetej?“
„Fakt sis nic nevzal?“
„Ne, teto. Tak co jsou u všech čertíků ty longáče?“
„Long-drinky, ty čertíku,“ vysvětlí mu dívka s urážlivou shovívavostí.
Může jí to mít za zlé? Neposmíval se snad kdysi on sám (stejně jako mnozí jeho vrstevníci, kteří v příslušných variacích zažili totéž) chuděře babičce Věře, která před nějakými patnácti dvaceti lety, kdy navigace v autě byla stále ještě imponující technickou novinkou, opakovaně děkovala té domněle laskavé paní, co Mojmírovi z reproduktoru na palubní desce radila, kde a kdy má odbočit?
„Tak máš je rád, nebo ne?“
Dívá se na něj jako na debila. A to je spisovatel! říká si nejspíš. Původně si myslela, že spisovatelé jsou tak nějak normálnější než třeba sochaři nebo malíři. Zvlášť když normálně jezdí volvem… Kdyby jezdili třeba na praseti, tak by neřekla, ale volvo? Volvo snad přece znamená, že jeho majitel by měl být normální, racionálně uvažující člověk, kterému záleží hlavně na bezpečnosti, designu a tak dále… Tak co to má jako být? Jak by asi vypadalo rande s Knížákem? říká si možná. Nebo s van Goghem, co si uříznul vlastní ucho? Bartošová zase skočila pod vlak a Hrzán prý ožralý vypadl z okna nebo co… Dejte na mě, holky, všechny umělce je nutný dávat rovnou do spamu! A mazat z adresáře! Vím, o čem mluvím! Spala jsem u Goťáka na Bertramce a bohužel jsem teď o víkendu byla i u pana pisálka na Sázavě…
Mojmír se konečně vzpamatuje. Takže long-drinky… Jdeme na to!
„Ale docela jo. Mám rád long-drinky. V létě na pláži člověk dělá i horší věci, ne?“
„Já ne,“ říká dotčeně Longdrinková-Piercingová.
Mojmír opakovaně popotáhne nosem, jako kdyby byl závislý na kokainu.
„Takhle jsem to samozřejmě nemyslel,“ ohradí se.
„A jaks to teda myslel?“
Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé…
„Jako že se třeba na pláži opalujem nebo plácáme děckám hrady z písku. Podobný blbosti…“
„To ti přijde jako blbosti? Hrát si s vlastními dětmi?“
Madam umí správně skloňovati, říká si Mojmír. Takže partie! Kdo může říct, že se k sobě nehodíme? O víkendech budeme správně skloňovati společně — a večer pozveme sousedy na pořádnou časovačku.
„Kolik máš vlastně dětí?“
„Jedenáct. Říkám jim Klapzubáci. No co, originalita už dávno neexistuje!“
Dívá se na něho, jako kdyby právě přistál z kosmu.
„Ne, vážně?“
Mojmír se nadechne.
„Tři. Všechno dcery. Funglovky. Zásadně nekupuju ojetiny — nikdy nevíš, kdo s tím jezdil. Když jedu v cizím autě, nejradši bych si to tam vydezinfikoval.“
Tak tohle už přehnal, říká si. Teď se ta pizda nasere. Dostane aspoň facku? Třeba by se tak z tý její sevšímrychlehotovky nakonec stala zážitková gastronomie. Nevydrží to a uchechtne se. Čím dál lepší, pomyslí si současně. Taková ztráta sebeovládání — co to má probůh zase být?
„Čemu se směješ?“
„Vzpomněl jsem si, jakej na mě dcerky dělaj kukuč, když jim zvyšuju kapesný.“
To vůbec nebylo špatný! říká si určitě Mojmír. Měl bych jít do politiky. Tiskovky by pro mě byly úplná brnkačka: s úsměvem bych těm kreténům z médií lhal, až by se mi od huby prášilo.
„Spoříš jim aspoň?“
„Ani náhodou. Všechno utrácim za longáče.“
Na chvíli to vypadá, že se Piercing opravdu urazí a praští ho — nebo aspoň navždy odejde z Mojmírova života, ale bohužel se ukáže, že jde o Piercing splachovací… Slečna se k Mistrovu zklamání omezí na povinné ženské pohoršení — asi stejně originální jako třeba povinné ručení.
„Dvakrát jsi mi neodpověděl,“ upozorní pak spisovatele. „Tobě stavění hradů z písku s vlastními dětmi přijde jako blbost?“
A dvakrát pozor! uvědomí si Mojmír. Jednak má Piercing zjevně slušnýho pamatováka — to je hotová účetní konverzace — a za druhý právě promluvilo samo Budoucí Mateřství! Tady končí veškerá sranda (tedy za předpokladu, že nějaká začala).
„Nepřijde, samozřejmě. A co rád míchám?“
Zarazí se. Neřekl Co rád píchám? Snad ne.
„Práci a zábavu, například,“ praví zadumaně. „Samotný je to hnusný, ale když ty dvě ingredience namícháš dobře — ideálně půl na půl, je to bezva.“
Náhle má pocit, jako by tím servilním bezva zradil veškeré své ideály — pokud ne celou svou generaci. Kolik mu sakra je, aby říkal bezva?
Tři roky, odpoví si sám. Jsou mi tři roky.
„Jenže na tenhle koktejl musíš mít prachy, protože hlavně zábava je fakt drahej drink. Dražší už je snad jenom kokain,“ doplní myšlenku.
Dívka konečně vyprskne smíchy. Takže přece jen žije, uvažuje Mojmír. Začínal si už patrně myslet, že je to zombie. Škoda jenom, že nevyflusla i ten piercing, říká si. Je možný, že s takovejma holkama kdysi lezl do postele? Že se jich dotýkal? Holou rukou? A že jim — panebože — dokonce strkal toho svýho krtka dovnitř? Jak by to řekla ona? Jak říkaj píchání oni? Vůbec nevěděl — ale určitě ne píchání, šukání, prcání, mrdání ani milování. To je určitě úplně out. To by se ztrapnili. Tak jak? netušil. Jazyk indiánského kmene jménem Patnáct až pětatřicet neznal. Možná řikaj: Včera jsem se do ní zalogoval. Nebo: Včera si můj indiánek dal její věneček do přátel… Nebo: Večer jsem ji lajknul třikrát a ráno ještě jednou.
Jak tohle probůh zvládal dřív? Přemítá. Zase tolik let to není. Náhle má pocit, že celý minulý život za něho odžil jeho dvojník. Nějakej Lelíček-kurevníček.
„Kokain?“ směje se mladá dáma, až jí na hrudníku ty dva nabitý kredity do fitka poskakujou, jako by tam vůbec nechodila. „Jasně že je drahej. Ale stojí to za to, ne? Když vezmeš do úvahy cenu a výkon? Vem si třeba, kolik dneska stojej dva lupeny do mulťáku…“
Mojmír se v první vteřině domnívá, že mulťák je slangové označení pro multivitaminový nápoj, ale vzhledem ke kontextu se dovtípí, že jde o multikino.
„Kolik stojej dva lupeny do mulťáku?“ zeptá se trochu štítivě — jako kdyby si třeba zkoušel něčí propocené oblečení. „Dvě stovky?“
„Tři stovky! Minimálně!“
Následné mlčení je dlouhé. Mojmír si vzpomene, jak se v mládí potápěl s bratry v bazénu u rodičů: vždycky se nadechli, potopili a chytli se těch chromovaných schůdků — a pak už jen seděli, kouleli očima a čekali, který z nich se pustí jako první. Takže na podobné situace je svým způsobem trénovaný. To by v tom byl čert, aby ona nepromluvila první.
Piercing dlouho hledí z oken do zahrady — a pak to skutečně nevydrží a vyplave na hladinu.
„Na facebooku píšeš, že kromě míchaných nápojů máš rád i zahradní sekačky. Rád sekáš zahradu? Mě to taky hrozně uklidňuje.“
„Já nemám facebook,“ namítne Mojmír.
„Ale samozřejmě že máš, ty hlavičko děravá! Zrovna včera jsem se na tvý stránky dívala!“
Mojmír je nejspíš poněkud zaskočen.
„Já jsem si ale žádný stránky na facebooku nezaložil,“ říká. „Ani to neumim.“
„No asi sis je založil, když je tam máš, ne?“
Nebo mi je založil někdo jinej, pomyslí si Mojmír.
„Máš tam boží fotku! Chceš říct pravdu? Kvůli tý fotce jsem přijela.“
Mojmír si náhle s úlekem vzpomene na ten asi patnáct let starý recesistický kalendář nahých českých spisovatelů, mezi nimiž bohužel nechyběl ani on.
„Skutečně? A co je na tý fotce?“ říká s dobře slyšitelnou obavou v hlase.
„Ty to nevíš?“ říká Piercing udiveně.
Mojmír pokrčí rameny.
„Ne. Tak co tam je? Jsem nahej?“
„Proč bys byl nahej, když sekáš sekačkou zahradu?“
To neni možný, říká si Mojmír. To sou svině! Jak to dělají? Umí tohle fotoshop? Nejspíš jo.
„Fakt sekám?“
„No to zas ne. Stojíš před ní. Před tou sekačkou.“
„Jakou sekačkou?“ hlesne Mojmír po chvíli. „Jaký značky?“
„To si nepamatuju,“ říká Piercing. „Ale úplně novou! Ještě nablejskanou!“
„Přirozeně,“ říká Mojmír. „Před sekačku zasranou od trávy bych žádnýmu fotografovi nikdy nepózoval. Mám kurva svou hrdost, ne?“
„Proč seš pořád tak sprostej?“
„Protože život je na mě taky sprostej. Protože prodejci sekaček jsou na mě sprostý! Protože manželky jsou ke mně sprostý! Proto! Na hrubý pytel hrubá záplata — jak by řekla jedna moje kamarádka.“
Náhle se v duchu zarazí: opravdu řekl kamarádka? Vážně použil tohle slovo?
Piercing posměšně vrtí hlavou.
Asi bych měl být asertivnější, připomene si náhle Mojmír. Nic nemusí — ani se seznamovat. Už jste viděli tříleté dítě, které má seznamovací schůzku?
„Měla bys asi jet domů, teto,“ pronese hlasem tříletého dítěte.
Piercing šokovaně zamrká, chvíli na Mojmíra nevěřícně zírá — a potom se otočí na podpatku, udělá několik rychlých kroků a práskne za sebou dveřmi.
Svoboda je poznaná nutnost, připomene si spokojeně Mojmír.