Zapisovatelé otcovský lásky — ukázka

Nejdřív ze všeho vám musim drobátko osvětlit tu svou takzvanou úchylku, protože nejhorší je, když si lidi nás úchyláky mýtizujou. Ségra by vám o tom mohla vyprávět. Dělá moderátorku v slavný Třináctý komnatě a každej pátek večír zpovídá před zrakem půlky národa nějakýho amputačního fetišistu, kterej zblbnul dva doktory natolik, že mu uřízli vcelku zdravou nohu, nebo magora, kterej praktikuje orální sex se svým čtrnáctiletým dobrmanem. Nebo minulej pátek měli v tý jejich budce ženskou, kterou vzrušujou jen papírový kapesníky, ale jenom mentolový. Věřili byste tomu? Já teda ne, ale každej máme holt svý, že jo? Kupříkladu já, abych to teda konečně vybalil mám zase takovou zapisovací obsesi. Celý dny si prostě furt něco zapisuju. Věci i lidi — jak se chovaj, co říkaj a tak. Nejradši ale zapisuju různý situace, protože v situacích je v podstatě úplně všechno, ale to krapet odbočuju. Jsem zkrátka nutkavej zapisovatel.
Nejspíš vám to připadá vcelku nevinný, ale bohužel jsou tu dvě nepříjemný okolnosti, který celou srandu trochu problematizujou: za prvý už od ranýho dětství píšu denně skoro nonstop, od rána do večera, a to je už vážně trochu ujetý, a navíc píšu většinou pod stolem, což, jak jistě uznáte, není taky zrovna dvakrát košer. Tuhle zálibu v zalejzání pod stůl jsem mimochodem podědil po našem fotříkovi, ale to předbíhám. Zkrátka a dobře celý dny vysedávám s notebookem pod stolem a píšu a píšu. A to není normální.
Normální lidi seděj u stolu.
Normální lidi nepíšou.
„Normální lidé nepíší,“ opakuje mi dodnes často matka. „Normální lidé spolu komunikují. Mluví. Telefonují.“
Jak vidíte, tak moje matka mluví spisovně i doma, protože je učitelka českýho jazyka. Když slyší mluvit mě, tak jí z toho vždycky může jebnout, ale i tak by byla pochopitelně radši, kdybych jaksi víc komunikoval a míň psal. Ještě pořád to chuděra nevzdala. Dodneška, když k ní s fotříkem přijdem na oběd nebo jen tak na návštěvu, si ke mně vždycky na chvíli vleze pod stůl a snaží se mě od mýho psaní odvrátit. Potom hluboce vzdychne a zase vyleze. Už se z toho stal víceméně takovej formální rituál. Řek bych, že to dělá už jenom kvůli svýmu svědomí, aby si mohla říct, že pro mě udělala maximum. To je stejný, jako když má někdo doma třeba ochrnutý dítě, ležáka, kterej nechodí a nikdy chodit nebude, ale stejně s nim čas od času vlažně zacvičí, čistě aby se neřeklo. Nemyslim to zle, jenom nevěřim, že ji to pořád tak žere. Jasně že to není nic příjemnýho, když se vám narodí dítě s postižením, jako mám já, ale na druhou stranu nedělám snad zas nic tak nechutnýho. Žeru snad vlastní lejna? Vždyť propánakrále jenom píšu! Pod stolem, no dobře, ale to snad nikoho až tak neobtěžuje, ne? Není to rozhodně nic, na co by se nedalo koukat. Jak matce tenkrát říkal doktor: psaní není nijak neestetická deviace.
Nejvíc ji asi vytáčelo, když jsem za ní ještě jako dítě pořád lez a zapisoval si všecko, co zrovna dělala: jak luxovala, jak vařila nebo jak si stříhala nehty u nohou. I jak spala. Jednou v noci se vzbudila a přistihla mě, jak sedím se sešitem v nohách její postele (to mi bylo asi šest). Ječela jako šílená. Zapisoval jsem si zkrátka všechno: její věty, vůně, pachy, nálady, pleťový masky i použitý tampóny. Všechno, na co si vzpomenete. Jak vidíte, mělo to moje zapisování už od začátku nutkavou povahu, a jak říkal doktor, jak to má nutkavou povahu, tak je to úchylka. Nevěřícně si prohlížel všechny ty popsaný sešity. Já jsem seděl pod stolem a zapisoval jsem si do jinýho sešitu, jak si ty sešity prohlíží. Bylo mi pět a něco. Shejbnul se ke mně: „Dovolíš?“ Dopsal jsem větu a neochotně jsem mu sešit půjčil. Pan doktor si prohlíží moje sešity. Má ošklivý zuby, stálo tam.
Doktor předal sešit mlčky matce. Snažil se neusmívat. Matka byla v šoku: Než jsem se naučil psát, byl jsem přece naprosto, ale naprosto normální dítě! A teď tohle! Co se stalo? Ona přece nic nezanedbala! Naopak se vždycky snažila, abych měl dostatek intelektuálních podnětů. Může jí to někdo vysvětlit? Proběhl porod v pořádku? Měl jsem dost kyslíku? Tvářila se, jako když chce žalovat celý zdravotnictví. Fotřík to vzal naštěstí věcnějc a koupil mi smejvatelný fixky a tabulku a před pár rokama dokonce i tenhle notebook.
Takže děkan, fotříku!
Všimněte si, že všichni devianti žijou většinou osaměle. Přesně jak to ségře řek ten nazrzlej onanista v Třináctý komnatě: Celý dny se mačkám na holky v metru, ale stejně jsem pořád sám. Jenže to nikdo nevidí — že to taky nemáme lehký. I když proč by to na druhý straně měl mít někdo lehký, že jo? Ausgerechnet zrovna úchyl. Tak třeba já jsem sám celý dny. Celý měsíce. Od tý doby, co mě ségra přesvědčila, abych ty svoje zápisky vydal knižně, jsem něco jako zapisovatel na volný noze, takže na rozdíl od fotříka nemusim chodit do práce. Bejt zapisovatelem na volný noze je v podstatě totéž, jako když máte invalidní důchod. Sedíte prostě doma a nudíte se. Já sice sedím s notebookem pod stolem a zapisuju, ale to vyjde nastejno. Peněz máte sice o něco víc, ale na mozek vám to leze úplně stejně. Netvrdím, že se nudím nějak strašně, to zas ne, ale přece jenom je to občas a little bit monotonous, jak by řekla Cindy. Snažím se to zvládat racionálně. Čas od času třeba vstanu a jdu se kouknout z okna na ulici, kdo jde, ale většinou bohužel nikdo moc nejde. Kolem jedenáctý chodí akorát pošťačka, ale někdy přijde i dřív, takže ji pro sichr vyhlížím už od půl. Fotřík se vrací z práce až v šest deset, protože to podle mýho názoru moc žere. Fotřík je totiž normální guma. Kdyby se ten khaki mozek nepřevlíkal do civilu tak by moh chodit minimálně o půl hodiny dřív, protože by stíhal dřívější autobus, ale on se pokaždý musí převlíknout, jelikož se stydí chodit v uniformě. Takže víc doma je akorát tehdy, když se hodí marod. Loni v únoru se nastyd na nějakým cvičení s holandskejma ženistama a dostal celkem solidní chřipku. Musím říct, že to byla docela příjemná změna. Sed sem si k němu s notebookem na postel a zapisoval jsem si, jak se potí. Smrděl a vypadal fakt hrozně. Oči měl úplně rudý. Zeptal se mě, jestli si hodlám zapsat i jeho poslední smrtelný zachroptění (výjimečně dokáže být i vtipnej).
„Že váháš,“ odpověděl jsem.
Návštěv k nám taky nechodí zrovna nejvíc (kdo by se taky chtěl kamarádit s lampasákem, že jo?), takže mám aspoň klid na zapisování, i když na druhý straně není vůbec špatný, když třeba přijde instalatér nebo ta paní, co vodečítá elektřinu. Dobrej je taky ten tlustej požární inspektor, kterej nás chodí buzerovat, že máme hořlavý předměty na půdě, protože s tím je vždycky sranda. Fotřík to tam už dvakrát vyklidil, ale já pokaždý, když má ten chlápek přijít, nanosím na půdu starý noviny a barvy a ředidla z garáže a potom si zapisuju, co ten tlusťoušek huláká. Jednou ročně chodí taky kominík, ale to je naopak takovej mlčenlivej podrážděnej morous, kterýmu vadí i to, že za ním lezu na střechu s notebookem.
Vůbec nejlepší jsou ale samozřejmě návštěvy, který k nám aspoň semo támo přivede ségra — nemyslím pochopitelně ty její šílený nápadníky, o kterejch bude ostatně ještě řeč, ale hlavně všechny ty její kámošky. Přivede je vždycky pod nějakou úplně průhlednou záminkou, ale každýmu je nad slunce jasný, že holky jenom chtěj vidět opravdickýho živýho úchyla. Všichni jsme zvědavý, že jo, člověk jim to ani nemůže vyčítat. Nejradši mám, když choděj v zimě, protože to jim pak můžu u dveří vodebírat ty ledový, voňavý kabáty a bundy. Nemáme s fotříkem na věšáku dost háčků a tak ty kabáty vždycky odnesu k sobě do ložnice, hodím je na postel a potom si na ně lehnu a vzdychám a dělám příslušný kopulační pohyby. Samozřejmě nechávám otevřený dveře, aby si to holky užily, ale ségra to pokaždý zkazí a vysvětlí jim, že poněkud přehrávám. Ale většinou to na ně udělá dojem i tak, a když pak s notebookem zalezu pod stůl, kde seděj, tak jenom nervózně tisknou kolena k sobě. Dodneška mě fascinuje, co s některejma lidma dokáže udělat pouhej fakt, že pod stolem, kde zrovna pijou kafe s mlíkem nebo suchý martini, někdo docela klidně sedí a občas si něco potichu zapíše. Naprostou většinu těch holek to úplně rozhodí a ze začátku nejsou vůbec schopný normálně mluvit. Ségra tvrdí, že úplně stejně se chovaj lidi, který jsou poprvé v televizním studiu, když se rozsvítí červený světlo.
„Uvolněte se, dámy,“ směje se jim ségra. „On vás nekousne.“
V tý samý chvíli obvykle jednu z nich něžně kousnu do lejtka — a úplně cejtim, úplně vidim, jak ta holka nahoře strne, jak zatají dech a jak jí na krku a ve výstřihu trika naskakujou takový ty rudý fleky. Ale neudělá nic. Ještě před rokem by ječela, vstávala by od stolu a rozlejvala by kafe, ale od tý doby, co jsem vydal tu knihu a co jsem byl v Třináctý komnatě, je už každá zticha. Lížu jim pod stolem stehna a cucám jim prsty u nohou — a žádná z nich ani nedutá. Dejchám jim na kalhotky — a žádná ani nehlesne. Žádná — věřili byste tomu? Dokonce to neřeknou ani ségře. Když jsem to na ně zkoušel ještě před rokem, okamžitě mě ségře nabonzovaly. Přitom jsem je olizoval úplně stejně. Dejchal jsem na ně stejně. Vypadal jsem stejně.
V čem je teda rozdíl?
Řeknu vám to: rozdíl je v tom, že předtím mě nevídaly v televizi.
„Tak která?“ culí se ségra, když holky konečně odejdou.
„Hádej.“
Většinou to ségra uhádne, ale tentokrát se sekne.
„Eva?“
„Linda.“
Ségra vypadá užasle.
„Tomu nevěřím. Ty mi kecáš. Linda ne!“
„Zelený martensky, tmavě zelený punčocháče, minisukně?“ dodám jí pohotově popis Lindina spodku.
„To není možný!“ vykřikuje ségra.
Ukážu jí malej papírek, kterej ke mně v jednu chvíli spadnul pod stůl: je na něm telefonní číslo a jméno Linda.
„Tak potom už v životě ničemu nerozumim,“ povídá ségra.
„A proč bys měla?“