Andělé všedního dne — ukázka

1/
JOFANIEL

Řeknu to rovnou: většina našich misí končí nezdarem. Ten včerejší zážitek ze severovýchodní Číny byl skoro demotivující. A to už vůbec nemluvím o tom, že na jiných místech téhle neslitovné planety umírají miliony lidí jaksi bez nás… Nemůžeme být všude, říkává Hachamel. Občas mě napadá, kdo vybírá onu hrstku šťastlivců, kteří se v posledních chvílích života mohou těšit z naší náklonnosti? Skutečně Bůh? Nebo výběrová komise při OSN? Cha! Naše drobné andělské laskavosti mi zkrátka připadají poněkud náhodné. Chybí v tom jakýkoli systém. Náhoda je způsob, jakým Bůh anonymně vykonává zázraky, zopakuje mi vždy Hacha­mel. Veškeré vyptávání odmítá. Naším posláním prý není klást otázky, ale dávat alespoň trochu uspokojivé odpovědi. Jsme jenom poslové. Kurýři lásky. Existuje ovšem uspokojivá odpověď pro třináctiletou dívku umírající na rakovinu? Tchou-tchung. Bolesti hlavy. Umírala sama — dá-li se to tak říci i v případě devítilůžkového nemocničního pokoje v Kashgharu. Rodiče navzdory všem našim chabým pokusům nepřijeli. Nutit je nemůžeme. Snad kdyby to byl chlapec… Než vydechla naposledy, cosi slabě volala. Nikdo jsme jí nerozuměli. Hachamel plakal.
Dneska pro změnu střední Evropa. Doufejme, že Hachamelovi změna klimatu prospěje. Bere si všechna ta úmrtí příliš osobně. Nejtěžší možná forma idealismu, řekl bych. A přitom tolik čte. Nechápu to: buď autoři těch románů nepíší o životě pravdu, nebo si je Hachamel vykládá špatně.
„Takže,“ oznamuje nám, „Karel. Instruktor autoškoly.“
Odmlčí se. Sedíme na ochranném pletivu Nuselského mostu a vycházející slunce se nám opírá do tváří. Kdyby nás řidiči projíždějících aut mohli spatřit, záchranka by za chvíli vyjížděla ke čtyřem sebevrahům. Podívám se dolů: ohyb železniční tratě, střešní okna, vikýře, dvorky, satelitní antény, rohové řeznictví s červenými markýzami. Billboard s reklamou na pivo. Jedenadvacáté století se mi nelíbí. Ploché obrazovky a pavlače… Třeba osmnácté mi připadá stylově mnohem čistší.
„Padesát dva let,“ říká Hachamel.
Ilmuth nešťastně vzdychne. Tohle je její úplně první akce. K určitým pikantním částem lidské zkušenosti máme bohužel odepřen přístup, ale i tak mi připadá, že její mládí a nevinnost mě přece jen přibližují k pochopení slova chlípnost. Tuhle myšlenku si samozřejmě nechám pro sebe.
„No, padesát dva je každopádně lepší než třináct,“ prohodím.
Hachamel mou poznámku ignoruje. Napomíná mě až ve chvíli, kdy mé rouhačství překročí kritickou hranici.
„Žena Marie, učitelka. Syn Filip, spolumajitel auto­salonu. Karel a Marie spolu žijí sedmadvacet let, takže všichni chápeme, o co jde.“
Nith-Haiah a já přikývneme. Ilmuth zrudne.
„Nebo si to aspoň zkusíme představit,“ usmívá se shovívavě Hachamel.
Už z něj opět čiší odhodlání — jako kdyby milionkrát neprohrál.
„Největší dosavadní milníky Karlova života tvoří Škoda 1000 MB, Škoda 120, Škoda Favorit, Škoda Felicie a Škoda Fabie,“ vypočítává skoro rozverně, s pohledem na Ilmuth. „Nový model Fabie je ohlášen na příští rok a Karel jej očekává s napětím, které dokonce i jemu samotnému připadá dětinské.“
„Ale už se v něm nesveze,“ konstatuji.
„Cynický jako chirurg z M.A.S.H.,“ promluví Nith-Haiah, který si v poslední době oblíbil televizi.
Nemohu se zbavit dojmu, že oba staří pánové s Ilmuth tak trochu flirtují. Nith-Haiah je jen o půl století mladší než Hachamel. Když žertuje, jeho tvář zůstává vážná, pouze nepatrně zdvihne prošedivělé obočí.
„Proč tu kvůli jednomu učiteli autoškoly musíme být čtyři?“ ptám se.
„Slyšel jsi někdy o práci v týmu?“ odpoví Hachamel. „Jsme tým.“
„Mordparta.“
Hachamel mě napomene pohledem.
„A navíc je tu ještě pan Zdeněk,“ informuje mě Nith-Haiah.
Nevěřím svým uším.
„Myslel jsem, že sebevrahy neděláme?“
Ilmuth vyděšeně zamrká.
„Ale děláme,“ Hachamel se zatváří nesouhlasně, „jeho matku…“
„Ach tak,“ ušklíbnu se. „A to musíme mít poradu zrovna na místě činu? Musíme se pořád scházet na mostech?“
Někdy jsem protivný i sám sobě, ale nemůžu si pomoct. Mám všeho dost.
„Slyšels někdy slovo konspirace?“ říká Nith-Haiah a podívá se na Ilmuth. Kolem očí má stovky vrásek.
„Konspirace nám nijak zvlášť nepomůže. A tomu Karlovi už vůbec ne. Dozvídat se o těch lidech včas — to by nám pomohlo! Včas,“ opakuji a rukou ukážu na digitální hodiny na konci mostu, „a ne dvanáct hodin před smrtí!“
Nith-Haiah na hodiny upřeně pohlédne. Hluk projíždějících aut v jediném okamžiku zmizí a celé nuselské údolí se ponoří do ticha. Je to jasné: dědek se před Ilmuth předvádí. Auta ve všech šesti pruzích nehybně stojí, jejich osádky se ani nepohnou. Ilmuth žasne. V jejím obličeji je něco, kvůli čemu i cynik jako já musí věřit v Boha.
„Pusť prosím ty hodiny, než si někdo něčeho všimne,“ žádá netrpělivě Hachamel.
Ještě ani nedokončí větu a vozy už zase sviští — teprve díky předchozímu tichu pochopím, jak obrovský hluk vydávají.
„Rozumějte, šéfe, já samozřejmě nezpochybňuju, že On má svý důvody a tak dále. Chápu, že Jeho záměry jsou nevyzpytatelný — jenom si stěžuju na podmínky svý práce. Při vší úctě: slyšel On někdy slovo logistika?“
Uvědomím si, že křičím. Hachamel neodpovídá.
Ilmuth nás podezíravě pozoruje.
„Dejte mi aspoň měsíc — a předvedu vám hotový zázraky!“
Hachamel mlčí. Takhle je to vždycky.
„Nebo aspoň tejden,“ vzdychnu.
„Jsme jenom poslové. Nic míň, nic víc,“ zopakuje mi Hachamel po tisící.
„Zaměstnanci DHL si taky nestěžují, že mají na Vánoce moc práce,“ podpoří ho Nith-Haiah. „Prostě všechny zásilky doručí a nemudrují o tom.“
„Když už mluvíme o kurýrech,“ říká Nith-Haiahovi Hachamel a v jeho unavených očích zajiskří, „prohlédni si támhle toho…“
Všichni se podíváme dolů na mladíka na motorce.
„Odpoledne musíš znát všechno co on.“
Takže posledním Karlovým jídlem bude pizza.