Báječná léta s Klausem — recenze

Tomáš Sedláček
(…)

Aby bylo jasno: Báječná léta s Klausem není román o Klausovi. Báječná léta s Klausem jsou románem o Vieweghově literární sázavské rodince, jež se prokousává stejně jako všichni čeští občané desetiletím po sametové revoluci. Dramatické změny, jimiž česká společnost prošla, jsou filtrovány skrze osudy maniodepresivního otce, podnikavé a obětavé matky, jejich dvou dospělých synů Kvida a Paca, dědečka a babičky a jako občerstvující doplněk přibývají Kvidovy potíže s Jaruškou a Pacova excentrická dvojčata. Jde tedy o pokračování Báječných let pod psa. A co s tím má společného Václav Klaus? Dle Vieweghova názoru se poslední desetiletí minulého století odehrávalo v Klausově stínu. Klaus, daleko více svými citáty než jako postava, tvoří v románu jakési ideové pozadí příběhu. A nutno dodat, že politikovy citáty, jež uvozují nejen jednotlivé kapitoly, ale prosycují hojně i samotný text, jsou vybrány s tak zlomyslnou láskou a péčí, že si každý vskutku přijde na své.
Nikdo nezpochybní Vieweghovu řemeslnou dovednost: Soubor osudů vyzkoušených postav propojil neméně vyzkoušeným algoritmem formy dobře pointovaných drobných epizod, proložený tentokrát deníkovými záznamy Kvidovy dospívající dcery Aničky. Viewegh ví, jak střídat prostředí a jednotlivé scény, je hravý a lehký, má plno přesných postřehů. Nechybí existenční potíže postav s dramatickými změnami ve společnosti, nechybí ani literárně mystifikační motiv setkávání s Múzou, nechybí načernalý humor, nechybí ani sex. Pochopitelně nechybí ani kýžený happyend. Je to banální? Viewegh ví, že v reakcích jeho postav na události 90. let se jeho čtenáři poznají: Také jsme se účastnili kuponové privatizace, také jsme naběhli různým zásilkovým podvodníkům, také my jsme sledovali hrátky okolo sarajevského atentátu či televizní krize, také my jsme přišli intrikami o práci. Sebeutvrzen ve svých zážitcích a ukolébán nadějnou perspektivou Kvidova milostného života odloží čtenář spokojeně přečtenou knihu a s nadějí bude očekávat další zábavný příběh z dílny Michala Viewegha.
Vyjmenované rysy Báječných let s Klausem potvrzují názor Kvidovy literární dcery: „…můj otec je komerční spisovatel“, říká a připojuje názor milence: „Člověk je dospělý, když se přestane stydět za své rodiče.“ I její literární otec Michal Viewegh paradoxně dospěl: přestal se stydět za to, že komerčním spisovatelem je. A musíme mu s uznáním přiznat, že v této kategorii nesporně představuje českou špičku.


Josef Chuchma
Michal Viewegh to s Klausem prohrál

„Píšu o světě, kterej znám já — a v tomhle světě lidi zas až tolik tak nepřemejšlej. Nepíšu o Platónovi, proboha, píšu o sobě, o svejch kamarádech a o naší rodině, copak to nechápete? Polovina myšlenek mýho otce se týká grilovacích omáček. Tak co po mně pořád všichni chcete?“
— Kvido v Báječných létech s Klausem

Po mediálním natěšování, které v dějinách české literatury nejspíš nemá obdoby, pár týdnů po autorových čtyřicátinách dosedá na pulty jedenáctá kniha Michala Viewegha, román Báječná léta s Klausem, volné pokračování jeho zatím nejúspěšnějšího titulu Báječná léta pod psa (1992).

Nutnost mimoliterární oblohy
Vieweghův fanda v novém titulu dostane vše, co očekává: postavy, s nimiž se už předtím setkal; rychlé a občas vtipné dialogy a situace, které jej důvěrně oslovují (sám „něco podobného“ taky zažil či slyšel); a dostane se mu i dávky konejšivosti, naděje a sentimentu na hranici kýče. Viewegh — už to bylo patrné na loňském Románu pro ženy, a teď zase postoupil o krok dál — došel k něčemu, co zasluhuje svého druhu obdiv: svede vytvořit prózu, která čtenáři neklade naprosto žádný odpor, která je oproštěná od všeho, co by se při vnímání mohlo vzpříčit a znepříjemnit čtenářský konzum.
A ještě jedna pozoruhodnost: Viewegh je mimořádně úspěšný, ač se ve středu většiny jeho próz nachází tak okrajový zjev soudobé české společnosti, jakým je spisovatel. Dokonce prozaik do svých děl nezastíraně pouští své problémy. Aby tohle bez potíží fungovalo u širokého publika, Viewegh se mu musí předvádět na barevných obálkách časopisů, musí se svěřovat v rozhovorech; čtenář by měl jeho knihu otvírat s tím, že už o ní něco tuší či ví. Podíl této mediální oblohy roste a jednou možná nastane čas, nenastal-li už, že Vieweghovy knihy bude optimální vnímat jako součást jiného díla — „real TV“ seriálu jménem Michal Viewegh.

Chci dokázat, že to dokážu
Jednoduchost Vieweghových próz přitom není výrobkem producenta čtiva; on svůj intelekt a řemeslný um napírá k tomu, aby „dokázal, že to dokáže“. Viewegh si s vyprávěním pohrává, od použitých schémat si udržuje postřehnutelný odstup. Ale touto uvědomělou hrou to u něho také v podstatě končí, za ní není již téměř nic: ani umění starého mistra, jehož oproštěnost je výsledkem cesty za poznáním základních pravd, ani rafinovanost (post)moderního tvůrce, který povrch a povrchnost považuje za důležitý symptom současného světa i poznávací nástroj pro jeho pochopení. Vieweghův přístup k realitě soudobé české společnosti i k vlastnímu psaní je v podstatě publicistický, (malo)měšťácký a konzervativní.
Zcela právem je tolik rozezlen na Václava Klause: konzervativně založený občan a spisovatel Michal Viewegh citlivě reaguje na politika, který na dlouhá léta dopředu v této zemi degradoval skutečně konzervativní postoj ke světu tím, že svou „zásadovou“ rétoriku provází bezzásadovými socialistickými politickými kroky a v poslední době i myšlenkovým anarchismem. Ten u Klause může být příznakem dvou věcí: úbytku tvořivě intelektuálních sil, či mediální strategie, jež kolem politika vytváří permanentní „chvění“, udržující jej stůj co stůj v zorném poli voličského publika.
Romanopisec v rozhovorech prohlašoval, že Klaus v románu přímo vystupuje jen na několika stránkách. To je „de iure“ pravda, avšak „de facto“ je tu Klaus přítomen mnohem intenzivněji a se zhoubnými důsledky.
Úryvky z politikovy loňské knihy Narovinu otevírají jednotlivé krátké kapitoly, o Klausovi často debatují romanopisec Kvido, jeho bratr Paco, jejich rodiče i babička s dědečkem — to je jádro rodiny, která do nové knihy přešla z Báječných let pod psa. Ta malinko potrhlá famílie z města Sázavy se v Báječných létech s Klausem rozrůstá o Pacovu ženu Sáru a jejich nezvladatelná dvojčata Marca a Pava, naopak ze scény pozvolna zmizí Kvidova žena Jaruška, s níž se spisovatel Kvido rozvede. Jejich Anička je párkrát připomenuta úryvky ze svého deníčku — v nich dospívající dcera otce nahlíží se stále ironičtější věcností; vlastně jen zde, takto zprostředkovaně, Kvido dopustí upřímnější sebereflexi.

U nás v Kocourkově
Nic z toho, co je na Báječných létech s Klausem lidsky sympatické a literárně akceptovatelné, nesouvisí s kuponovou privatizací, s volbami, se skandály ODS či s televizní krizí, které se v románu objevují. To lepší z této knihy se váže pouze a jen k „malým“, všelidským a nadčasovým situacím, které přináší rodinný život. Viewegh neztrácí schopnost vystihnout tragikomiku banality, vzájemnou mimoběžnost lidí, kteří si občas nejsou schopni naslouchat. Tam, kde je „pouhým“ pozorovatelem druhých, osvědčuje svůj smysl pro — řečeno názvem kdysi tu slavné knihy filozofa Karla Kosíka — „dialektiku konkrétního“. Jenže souběhem různých okolností a osobních daností Viewegh staví do centra svých próz, převlečen za Oskara či Kvida, sama sebe. A nadto mívá nutkavou potřebu vyslovit se k době tak, aby byl nahlas slyšet. Pobouřen Klausem, zatahuje jej tedy do prózy, kde si to s ním vyřizuje na úrovni fejetonisty rozčileně glosujícího jeho výroky.
V Báječných letech pod psa se řadová Kvidova rodina po svém potýkala s politikou komunistů. Před poměry nešlo utéct a prakticky se jim nebylo možné postavit, pokud člověk nenašel odvahu k disidentství. Viewegh na záložce prvního vydání svého příštího bestselleru psal o melancholické grotesce. Jejími prostředky se snažil najít pro své „malé“ hrdiny pochopení.
V Báječných letech s Klausem je politika v demokratické zemi personifikována jedním agresivním představitelem a román, v němž spisovatel Kvido je už veřejně známou osobností, má asi nejblíže k ironické moralitě či k pamfletu. Lidsky téhle knize lze porozumět jako výsledku pocitů občanské bezmoci i jakémusi zápasu se šéfem ODS na dálku, ale pro její smutnou uměleckou planost tyto pohnutky nemohou posloužit jako argument a omluva.
Michal Viewegh v rozhovoru pro Lidové noviny v sobotu 4. května tvrdil, že jej kdosi z bezpečnostních složek upozorňoval na možnost zastrašování, aby ustoupil od vydání Báječných let s Klausem. Jestliže by takové úvahy politických hráčů měly být pravdivé, pak nejstrašnější na oné záležitosti by byl fakt, že někomu vůbec stálo za to se zabývat něčím takovým, jako je próza obsahující publicisticky a komunálně vedenou polemiku s Klausovou arogancí. To by byl jeden z mrazivých signálů vyslaných jak směrem dovnitř této země, tak za její hranice.


Petr Kukal
Viewegh, Michal: Báječná léta s Klausem

Každý literární kritik hodný toho označení musí poslední knihu Michala Viewegha s politováním odkázat do oblasti úpadkových žánrů, charakterizovaných zejména povrchností, absencí hlubší reflexe či sebereflexe a kýčovitou sentimentalitou. Je to u nás tak zavedeno. Já jsem ovšem jen řadový recenzent bez ambicí na Šaldovo nástupnictví, takže se touto povinností necítím vázán. Přiznávám, že je to velmi úlevný pocit.
Nemám konečně v úmyslu polemizovat s moudrými o tom, zda jsou Báječná léta s Klausem dost plastická, únosně banální nebo vypočítavě kalkulující s mimoliterárním kontextem. Osobně mě jejich četba neurážela. Naopak jsem v tomto volném pokračování autorovy nejúspěšnější knihy Báječná léta pod psa zaznamenal momenty, které pokládám za hodné pozornosti.
Mezi jinými je to určitá morální kocovina, jejíž příznaky vykazuje chování a myšlení hlavního hrdiny — úspěšného spisovatele Kvida. Vieweghův stálý čtenář ovšem rozpoznává, že nynější Kvido reflektuje nejen poklesky někdejšího Kvida z „let pod psa“, ale také Oskara či Maxe z jiných příběhů. Přitom nemožnost vzájemného absolutního ztotožnění těchto postav vylučuje současně ztotožnění každé z nich s autorem. Čtenář si tedy nejprve abstrahováním jejich podstatných znaků vytváří jakéhosi fiktivního spisovatele a teprve mezi ním a skutečným Michalem Vieweghem může hledat míru korelace životních postojů a osudů. To autorovi dovoluje potřebné citové angažování postavy při významném snížení rizika prvoplánové interpretace: Viewegh si sype popel na hlavu. Kvido tak s překvapivou citlivostí nově nahlíží okolnosti svého rozvodu, svůj podíl viny a problematičnost následného způsobu života. Scéna bezprostředně předcházející rozvodovému řízení zasahuje čtenáře absencí všeho cynismu a světácké blazeovanosti, následné zakotvení v trvalejším vztahu je pak přirozeným vyústěním této metamorfózy.
Ve vyprávění o osudech Kvidovy rodiny včetně dědečka a babičky, obohacené navíc o Pacovu ženu a jejich nezvládnutelná dvojčata Marca a Pava, je pak pochopitelně velký prostor pro banalitu. O jejím místě ve Vieweghově díle bylo napsáno mnohé, proto si jen dovolím připomenout, že jde o jiné pojetí, než je např. pojetí Hrabalovo. U Hrabala je banalita glorifikována, neboť je v ní nacházen hlubší smysl či poetický rozměr, jež ji z banální úrovně pozvedá. Vieweghova banalita zůstává banalitou, kouzlo spočívá v tom ji jakou takovou přijmout, aniž by se člověk musel nutně cítit znechucený. Viewegh jakoby všemu banálnímu, všednodennímu, obyčejnému zjednával respekt, neboť to obyčejné je ono obecné, v čem jsme si všichni podobní. Právě rozpoznání se čtenáře v banálních situacích je nepochybně jedním z pramenů popularity Vieweghových knih.
A jak do vyprávění o nejistotě, kterou do života Kvidovy babičky přinesly rychlé změny devadesátých let, či o citových zmatcích jeho dospívající dcery zapadá Václav Klaus? V rozporu s obecným míněním literárněkritické obce, která povětšinou soudí, že v knize je překlausováno, se domnívám, že nijak příliš. Jeho jméno je na mnoha stranách, citáty z jeho knihy Narovinu jsou uvedeny v záhlaví každé kapitoly, je příčinou dědečkova infarktu. Přesto je jen loutkou (často komickou), jen kulisou na pozadí lidských příběhů. Banálních, chcete-li, které však jsou jediné skutečné a důležité.