Názory na vraždu — recenze

Petr Nový
Jízda na hadovi

(…) Viewegh popisuje atmosféru malého, typicky českého městysu, jeho provinciální zatuchlost a myšlenkové zápecnictví; rozumí se samozřejmě, že dosavadní poklidný maloměstský vzduch je posléze „otráven“ příjezdem nekonvenční — a ke všemu ještě krásné — mladé učitelky, která své pohrdání stávajícími pořádky nakonec zaplatí životem. Neustálá oscilace mezi detektivním motivem a celkovým psychologickým zaměřením místy ovšem připomíná jízdu na hadovi, nicméně první, co na novele upoutá, je především autorova zcela čitelná řemeslná zručnost: Viewegh umí napsat větu, zná cenu slova, výborně odstiňuje jednotlivé psychologické portréty, celek umí skloubit do poměrně nápaditého prozaického tvaru. Rozhodně to není četba nudná ani zavádějící, její étos je čitelný a myšlenkové zázemí autora je nepochybně intelektuálně posvěceno.
V celku však próza upoutá spíše znamenitou stylistickou prací (včetně neustálého autorského odstupu od děje i textu samotného, což kompozici a záměru skvěle vyhovuje). Samotný výsledný portrét maloměsta, v němž provinciální duch nakonec zplodí pudy zcela běsovské, však přes jasné zasazení do současných reálií postrádá časové zakotvení: příběh sám — tak jak je popisován se mohl nakonec odehrát kdykoliv, a také bída malého českého člověka byla tímto způsobem popsána již nejednou. Vieweghova prvotina nicméně své oprávnění má. Představuje autora bezpochyby nadaného, který však stojí před kardinálním uměleckým problémem: totiž najít své téma a umět je napsat tak, jak by to zkrátka neuměl nikdo jiný. To chce samozřejmě čas a zcela určitou míru talentu: obé autor, zdá se, má.