Recenze Radima Kopáče na iDNES (4. 11. 2015)

Biomanžel zpátky ve hře

Michal Viewegh je zpátky ve hře. Necelé tři roky po takřka smrtelném úrazu, kdy vůbec nebylo jasné, jestli se nejpopulárnější český spisovatel posledního čtvrtstoletí ještě k psaní vrátí. Viewegh sice vydal letos na jaře knížku povídek Zpátky ve hře, jenže ta velkolepým návratem na scénu nebyla ani náhodou. Tím je až nynější novela Biomanžel, volně navazující na pět let starou Biomanželku.
Jestli jarní povídková sbírka nabídla autora jazykově, stylisticky i tematicky vyčerpaného, pak novinka přirozeně navazuje tam, kde Viewegh skončil ve svých nejlepších kusech, jako Vybíjená (2004) nebo Andělé všedního dne (2007). Tedy v těch položkách své bohaté bibliografie, kde řešil zatím nejzávažnější věci – krizi středního věku a umírání otce. Biomanžel totiž do značné míry kopíruje osobní zkušenost autora z posledních let: tragédii s prasklou aortou v prosinci 2012, klinickou smrt a následný boj s četnými následky na těle i na duchu, třeba s depresí, výpadky krátkodobé paměti nebo rozvodem. Prostě kompletní rozpad starého světa, zabydleného pečlivě vycvičenými jistotami, a velmi pozvolná výstavba světa nového, který není víc než proměnlivé provizorium.
Vieweghova novinka má dva hlavní hrdiny: tím prvním je autorovo alter ego, úspěšný spisovatel Mojmír, tím druhým dula, která je od dob Biomanželky trvalou součástí Mojmírovy rodiny – a která příběh vypráví. Autor vymodeloval obě postavy navenek jako jasné protiklady: Mojmír je „zpupný racionalista“, opilec a nevěrník, dula pak málem svatá žena, éterická bytost otevřená dokořán přírodním a vesmírným energiím. Tedy rozum versus iracionálno. Pochopitelné proti nepochopitelnému. Jenže Mojmírova zkušenost se smrtí začne jejich role přibližovat. Mojmír se postupně propracuje k jisté sebereflexi, zatímco dula dá občas najevo, že vymoženosti materiálního světa, jako sklenice dobrého vína nebo zájezd na Maledivy, jí vůbec nejsou proti mysli.
Zatímco v titulech Můj život po životě (2013) a Zpátky ve hře nahlížel Vieweghův vypravěč svůj úraz vlastníma očima, ať formou oblíbeného deníku nebo na komorní ploše povídky, Biomanžel si drží odstup, nechává mluvit druhého. Místo otravného fňukání nad nezaslouženým a nespravedlivým osudem je tu najednou kritika – ostrá, pádná, cynická. Přesně taková, jakou dříve slavný spisovatel častoval své reálné i literární okolí. Dula dává Mojmírovi pořádně zabrat: dívá se na něj s hnusem a opovržením a nepřeje mu nic menšího než smrt. Tím samozřejmě obnažuje svoji slabost. Pokud Mistr utíká před životem do bonmotů, opilství a za cizí sukní, pak dula nemaskuje svou kritikou nic menšího než vlastní problémy – stáří, nadváhu, samotu.
Vieweghova novela je nejen dobře tematicky vystavěná a pointovaná, ale i dobře napsaná. Autorovi se vrátila stylistická i jazyková síla, dynamické, málem filmové vidění jednotlivých scén i ostře broušené dialogy. A pak vlastně to nejdůležitější – humor. Viz například scénu u Mojmírovy psychoterapeutky nebo samotné finále s reinkarnací v titulního „biomanžela“. Pokud Biomanželka svůj potenciál využila tak z poloviny, pak Biomanžel si vzal z tématu maximum. Michala Viewegha je znovu radost číst.

Recenze Jiřího Peňáse v Lidových novinách (4.11.2015)

Humor odejde až nakonec

Michal Viewegh je druh spisovatele, jenž píše knihy tak, jak se staví domino: k jedné přidává druhou, vytváří dvojice, trojice, cykly a seriály. K Biomanželce tedy logicky přibyl Biomanžel. Vtip je v okolnostech, které to provázely.
Biomanželka vyšla před pěti lety. Autor tohoto článku nad ní nehraně zajásal, že se Vieweghovi vrátilo jeho vlastní téma, neboť si myslí, že pohlavní boj, respektive citový vztah mezi mužem a ženou, o nějž šlo, je látka nenahraditelná a umělecky plodná. Kniha byla nezastíraně autobiografická, zobrazovala – samozřejmě v nadsázce, ale ne přílišné – nečekaný (pro něj) vývoj spisovatelova manželství, přesněji emancipaci jeho ženy, která probíhala jiným způsobem, než si pán tvorstva představoval.
V knize byl výstižně popsán proces postupného vymaňování se ženské bytosti z mužských dominantních představ, kterých se on nechtěl vzdát, přičemž zároveň byly soustavně podrobovány jeho ironií, nejsilnější autorově tvůrčí zbrani. Tedy vedle pozorovacího talentu, schopnosti zkratky, výstižného podání situace, pointování scén a vůbec takového toho základního řemesla psaní, takových těch nesamozřejmých samozřejmostí, díky nimž se Viewegh stal oním českým literárním fenoménem. A předmětem záště některých kritiků – a kritiček. Terčem této ironie, kterou nezaměňujme s výsměchem, neboť šlo o smích velmi hořký, byla biomanželčina pouť světem iracionálních, spirituálních a ezoterických… „píčovin“, jak se v jednu chvíli ono macho, spisovatel Mojmír, bez okolků vyjádří. Nicméně je proti těmto mocninám bezmocný, vyrážejí mu panovnické (falické) žezlo z ruky a stávají se mu nečekaným osudem. Kdo v tom neviděl silné téma, tomu těžko pomoci.
Jakési pokračování by přišlo nejspíš v každém případě, okolnost, kterou národ zná pod jménem „Vieweghova prasklá aorta“, jej učinila ještě pochopitelnější. Zde je nutné říct, že Viewegh je tím druhem spisovatele, který je upírem sám sobě, a představa, že do morku nevysaje osudovou událost, která tak zásadně změnila podobu jeho života, je naivní. Námitka jeho sebestřednosti je irelevantní, neboť „sebestřednost“ je v literatuře mimo kategorie dobra či zla. Jsou autoři, kteří o sobě nepíší vůbec, ale přitom jsou zcela sebestřední, čtenáře de facto nepotřebují. Pak jsou a utoři, kteří nikdy nepsali o ničem jiném než „o sobě“, a přitom čtenář jejich výpověď, kterou můžeme klidně nazvat tvůrčím narcismem, čte se zájmem i v různých a nekonečných variacích. Myslím, že to je případ Vieweghova Biomanžela.
Mistr světa amoleta Od deníkového Mého života po životě a povídek Zpátky ve hře, knížek, které napsal „po aortě“, se nová kniha liší stylizací a použitými formálními prostředky – rozšířením záběru. Její podstatou je hra s měnícími se úhly pohledu a se stupňující se hořknoucí sebeironií, s níž je podána mezní situace, která zcela mění pozici dosavadního životního suveréna.
Z Biomanželky je tu převzata figura Duly, fiktivní nadženy, která ovládla autorovu rodinu a převzala výklad věcí. Je otázka, zda part, kdy střídavě přebírá roli vypravěčky, je právě schůdný a produktivní. Často autorovy ruce spíše svazuje, neboť mnohem volněji by se mu jeho situace glosovala přímo a bezprostředně. Rozumím tomu tak, že to měl být zcizující prvek, který měl dodat textu jakýsi další kritický rozměr, jako to bylo v Biomanželce – tady je navíc.
Silnější je vlastní výpověď. Je jí zachycení otřeseného světa machistických jistot, který byl již nalomený emancipací manželky a nyní je skoro rozmetán. Problém byl však již předem vytvořen: Mistr zdaleka nežil podle mravních zásad, které alespoň zvnějšku předstíral. Jeho hédonistický „světový názor“ (oklátit, koho jen šlo) byl naplněn jistě spíš v představách, ale důsledky těchto tužeb (a realizací) se nyní dostavují s nečekanou razancí a pointou. Mistr světa, železný muž, je na vrcholu sil, zde přímo po doběhnutí maratonu na Staroměstském náměstí a před zraky všech, skolen osudovou ranou – a když se probudí z kómatu, je z něj bezděčn& yacute; a bezmocný komik. Grotesknost situace je evidentní a podána s velkoryse masochistickým gustem. Ze suverénního tvora je popleta, který má potíž se základními věcmi: probouzí se s vymazanou hlavou, skoro nic si nepamatuje, má utkvělé představy. Je z něj tvor vegetativního typu, bytost retardovaná na úroveň základního biologického stavu, tedy jakýsi biočlověk… Ironie této situace je zdrojem fraškovité komiky. Mojmír je ale zároveň fatální příhodou přinucen bilancovat svůj život, který se mu již nejeví tak impozantní, a zároveň se v rámci snah o uzdravení podvoluje postupům, kterými dřív pohrdal: homeopatie, psychoterapie, celostní medicína. Role v manželství se tedy zá sadně obrací: zatímco manželka Hedvika se od svého „bia“ odvrací k praktickým věcem, což se realizuje kurzem „finančního poradenství“, k biu a alternativě směřuje on. Prochází neplánovanou reinkarnací, která má podobu restartu, na jehož konci je opuštěný Mojmír a nejasný nový začátek. Co bude dál, neví ani on sám. Zbývá jedna naděje: humor. Jak říká v jednu chvíli vzpurně: „Můj humor jaksi odejde až nakonec. Já možná zhebnu, ale můj humor tady ještě pár let bude.“