Aleš Knapp
Vieweghův humor vyzrál, je v něm i dávka
smutku
Podle zvěstí měla být letošní nová kniha Michala Viewegha románem především
o stárnutí. Měla obsahovat méně humorných prvků než ty předešlé. Autor
očekávání nezklamal a ti z kritiků, kteří mu dříve vytýkali cosi jako
frackovitou blazeovanost a nejapné vtipkování, jsou protentokrát odzbrojeni.
Srazy abiturientů skýtají bohatý materiál k zamyšlení nad lidskými
osudy a nenaplněnými tužbami. Oživují zpětně někdejší studentské lásky, a naopak
smrt nám zjevují v podobě nepřítomných spolužáků, kteří navždy odešli.
S tématem, k jehož zpracování je kromě spisovatelského fortelu
zapotřebí i jistá životní zkušenost, se Viewegh vypořádal se ctí. Dokáže
mistrně komponovat, je bystrým pozorovatelem všednodenního života a tyto
„technické“ přednosti i nyní dokonale uplatnil.
Čtenář má zprvu pocit, že se možná ztratí v množství krátkých
kapitol, nadepsaných jmény jednotlivých postav. Z jejich perspektivy nám
však autor záhy jasně narýsuje několik životních příběhů studentů střední školy,
jež se počaly odehrávat před dvaceti roky za dob reálného socialismu a pokračují
dodnes. Snad jen s výjimkou autobiograficky kýčovitého vyústění románu
Báječná léta s Klausem bylo ve Vieweghově tvorbě neustále znát, že
zobrazení banality partnerských, rodinných a vůbec mezilidských vztahů
nevyjadřuje autorův jednoznačný souhlas s touto banalitou. Viewegh se
pokoušel z ní vystoupit. Snažil se pohlédnout na maloměšťácké i jiné
přežívající struktury očima jedince, který jim zcela nepodlehl. Hodlal
k nim zachovat pokud možno ironický odstup, chtěl se dívat zvnějšku. Což se
mu nejednou dařilo, ale nejspíš právě za to si vykoledoval útoky od mravokárců.
Občas však přece jen jako kdyby v sobě nenacházel dosti cynismu, potřebného
k tomu, aby s banalitou světa zúčtoval literárně zcela přesvědčivým
způsobem.
Hodná ocenění je proto zejména míra ironického nadhledu, s jakou
Viewegh ve Vybíjené zachází třeba se zkrachovalým manželstvím Evy a Jeffa. Jak
hodnotí prestižní Evino zaměstnání právničky u zahraniční firmy, které není
ničím víc než „kultivovaným zabíjením času“. Nebo jak dalšímu ze spolužáků, nyní
učiteli, jde čím dál víc na nervy práce ve škole, v tomto „muzeu vlastního
mládí“.
Z Vybíjené k nám nepromlouvají úsměvné, leč přece jen až příliš
lítostivé pocity rozvedeného otce jako z románu Zapisovatelé otcovský
lásky. Navíc lze uvítat, že počínaje loňským Případem nevěrné Kláry dokáže
Viewegh rozehrát milostné vztahy svých postav nesentimentálním způsobem. Snad
jako by pro svůj erotický labyrint čerpal inspiraci ve francouzském libertinském
písemnictví. Ve Vybíjené to dokládá mimo jiné utajená ztráta Evina panenství se
středoškolským pedagogem, která vyjde najevo až po letech. Nehezká spolužačka
Hujerová, nechtěně počatá na čtyřsedadle autobusu, jež sní o životním
partnerovi a chutě se oddává autoerotickým činnostem, je jednou
z nejplastičtěji vymodelovaných figur ve Vieweghově tvorbě vůbec.
Jistěže pro mnohé zůstanou Báječná léta pod psa literární laťkou, kterou
autor nasadil vysoko a nikdy nepřekonal. Vybíjená neúčtuje ani
s komunismem, ani s Klausem či kýmkoliv jiným, politický rozměr knihy
je vlastně shrnut ve stroze nepolitickém konstatování Hujerové: „Co jsou
politikovi platné krásné vize, když má křivý úsměv a tři brady?“ Milostné vztahy
jsou vybíjená, při níž se vždy někdo ocitne mimo hru. Život je vybíjená, při
které se jednou ocitneme mimo hru všichni. Ne, Vieweghův humor se v jeho
novém románu neztratil. Jenom vyzrál natolik, že zahrnuje i notnou dávku
smutku. Označovat Michala Viewegha i nadále jen jako komerčně úspěšného
autora „středního proudu“ by bylo kálením do vlastního literárního hnízda.
Petr Kukal
(…)
Poslední román Michala Viewegha „Vybíjená“ je autorovým návratem k promyšlené, kompozičně i stylisticky propracované próze, jíž si získal uznání literární kritiky i zájem čtenářské obce v polovině devadesátých let. Životní bilance čtyřicátníků spjatých společnou zkušeností příznačně zmateného (navíc předlistopadového) dospívání je prosta exaltovanosti Románu pro ženy (žádné proložené písmo co tři řádky, kurzíva v míře naprosto minimální) právě tak jako „spotřebnosti“ Případu nevěrné Kláry, jehož zápletka se na použitý počet stran rozetřela přece jen v poměrně nevysoké vrstvě. Nejvíc se po mém soudu Vybíjená podobá Účastníkům zájezdu, které soukromě pokládám za autorovu nejlepší knížku.
Mozaikovitá kompozice, občas vědomě ne úplně přehledná, vytváří nakonec impozantní obraz celku díla, čtenáři tím bližší, čím víc participuje na jeho složení. Viewegh mistrně pracuje s perspektivou šesti vypravěčů, volně přechází z er-formy do ich-formy, základní obsahová struktura je v retrospektivním pohledu postupně naplňována smyslem. Mezi třídou gymnaziálních studentů a abiturientskou sešlostí čtyřicátníků je tak napjata (mnohdy téměř k prasknutí) osnova, do níž aktéři příběhu zvolna vetkávají obrazy svých dramat. Ukazuje se přitom, že tato osnova je současně sítí, schopnou (až na bolavé výjimky) zachytit i na samém dně lidského pádu toho, kdo do ní chtě nechtě vložil i svůj útek. Přiznaná i odmítaná solidarita stárnoucích…
Postavy čerpají svou životnost především z brilantně stavěných dialogů, zásadní roli má ve Vybíjené nicméně také vnitřní monolog. Viewegh se vrací k pozorné, pečlivé kresbě psychologického obrazu postav, využívá dobře odposlouchaných komunikačních vzorců, všem důvěrně známých a přitom jen málo přiznávaných myšlenkových stereotypů, všednodenních rituálů, v nichž se čtenář bezpečně nachází. Autorova schopnost překvapivě vypointovat i dialog o třech replikách jej ovšem občas zavede na scestí – to když jeho sedmnáctileté postavy úspěšně sekundují postavám o generaci starším, když na repliku vysokoškoláka pohotově (a se ctí) reaguje dámská krejčová nebo řidič autobusu.
Vybíjená není jen čtivým vyprávěním o tom, jak se někdejší spolužáci z gymnázia kamarádili a rozcházeli, ubližovali si a pomáhali, jak se brali a zase rozváděli. Autor využívá matérii kultivovaně popsané (a patrně také kultivované odžité) krize středního věku k hlubší reflexi linearity života. Netřeba se ovšem děsit – nejde rozhodně o žádné příšerné pseudofilosofie, mravoučné didakse, cyklické omílání k uzoufání nudných klišé. Viewegh jen jaksi mimochodem připomíná samozřejmý, a proto přehlížený fakt, že neexistuje jednoduché rovnítko mezi tím, jak se věci při pohledu zvenčí jeví a jaké skutečně jsou (zářným příkladem je postava Skippyho, jde nicméně o princip, který dokládají všechny postavy). Odhalovaná dramata skrytě probíhající za kulisami každodennosti přivádějí čtenáře mimoděk k úvahám o tom, kolik jich asi probíhá za těmi tvářemi, které potkává den co den už třeba několik let…
Obnažování až na dřeň bolavých osobních zranění, které jsou snad vyhnutelnou, přesto pravidelně nevyhýbanou součástí našeho bytí, je umocněno většinovou vtipnou, někdy snad jen lehce melancholickou kulisou: Jeffovo zoufání nad ženskou iracionalitou, Skippyho pubertálně sprosté fórky, sebeironie ošklivky Hujerové. Zlomený zub je nejlépe vidět uprostřed zářivého úsměvu…
Ve svém posledním románu náš nejčtenější spisovatel podle mého soudu prokázal, že je nejen „řemeslně zdatný“, jak s oblibou připouští etablovaná literární kritika, aby mohla s gustem dodat, že to je ovšem taky všechno. Naopak se zdá, že po povídkách o někdejších učitelích, kteří chodí do nevěstinců za svými bývalými žačkami, se Michal Viewegh vrátil ke knížkám, které intelektuální pověsti dbalí čtenáři nejen nebudou pro čtení v metru balit do novin, ale budou je v podivné křeči předloktí oddaně držet kolmo k očím až na konečnou.