Recenze Josefa Chuchmy (Lidové noviny 20.5.2015)

Oskar je zpátky, zesmutněl

Po předloňských dokumentárních „zápiscích z nemoci“ Můj život po životě přichází Michal Viewegh (* 1962) s běžnou prozaickou knihou, se svazkem třinácti krátkých povídek, jež sepjal příznačným názvem Zpátky ve hře.

Pro běžného Vieweghova čtenáře, který si jeho díla „jen tak čte“, pro radost, pro zážitek, bez nutnosti vyjádřit se veřejně k nim, je skutečnost medializované autorovy těžké srdeční příhody, která jej stihla 10. prosince 2012, svým způsobem přitažlivý fakt. Takový čtenář je nyní prostě zvědav, co to s „jeho“ autorem udělalo, o čem z toho bude psát. Recenzent těžko může ve své mysli skutečnost spisovatelova ohrožení života s následnými zdravotními potížemi, zejména s pamětí, nevnímat, nežije přece ve vzduchoprázdnu. A tím spíše nemůže nevnímat, že Viewegh v předešlém, nefabulovaném svazku Můj život po životě chorobu a její důsledky reflektoval.
Recenzentovi však nyní přesto „nezbývá“ než se pokusit oprostit se – jakkoliv to může znít necitlivě, řeznicky – od příběhu spisovatelovy osobní situace a posuzovat svazek Zpátky ve hře sám o sobě, respektive v kontextu dosavadního autorova díla a současné prozaické produkce. Ostatně „paralympijské“ ohledy, soucitné vybavení knihy jakousi ZTP průkazkou, nezajímají literaturu jako takovou, ba je to asi tím posledním, co by Viewegh potřeboval; toho jako tvůrce dozajista nejvíc zajímá, zda je „zpátky ve hře“.
Proměnlivá projekční plocha Do Vieweghova prozaického světa se vrátil Oskar, autobiografická figura procházející několika jeho předešlými knihami. V nynějších povídkách se Oskar „převtěluje“, variuje. V úvodních číslech knihy je architektem v plné síle, který zažívá malé svízele a rozkoše blahobytného muže v nejlepších letech. Když se pak po třech povídkových textech, zabírajících rozsahově zhruba střed knihy, znovu objeví, je už jiným člověkem – zmateným, zesláblým a posmutnělým mužem se ztíženou možností soustředění po přestálé chorobě, která mu poněkud vyrabovala mozek. V prvních dvou povídkách s tímto „jiným“ Oskarem to může být týž architekt z úvodu; v následných textech je buď spisovatelem, či mužem, jehož profese není určena. Zprvu je Oskar ženatý, později rozvedený, pak se znovu objevuje jako muž zakotvený v manželství. Hledat v tomto tvrdou logiku nemá smysl – Oskar je projekční plochou, u níž je podstatné mentální rozpoložení, něčím výmluvná životní situace. Ostatně Oskarem je i vlastně postava Daniela v povídce Chuanovy nové šaty; Danielovi „krátce před pětačtyřicátými narozeninami“ praskla aorta a on zápasí – kromě jiného, ale především–se špatnou pamětí. „Neoskarovými“ výjimkami v knize jsou monolog muže pohybujícího se mezi dvěma ženami a ztrácejícího smysl pro realitu (text Jekyll a Hyde) a monolog Švédky, která si na dovolené v Chorvatsku při sobě několik dní ponechá svého zemřelého muže – tenhle kus, nazvaný Subtilní věci chlapi nikdy nepochopí, vychází z novinové zprávy, jež je coby motto na úvod povídky přetištěna. Ani jeden z monologů v knize být nemusel, vyznívají coby stylistická cvičení zkušeného autora, která však celek souboru tematicky rozkmitávají. Možná je důvodem jejich přítomnosti snaha nerozsáhlý povídkový soubor aspoň trochu rozšířit a také rozmělnit oskarovskou monotematičnost, která však nevadí, naopak. Nadbytečnou existenci obou textů lze zřejmě částečně přičíst na vrub editorů, výslovně uvedených v tiráži, v níž stojí, že texty „vybral, uspořádal a redigoval Martin Reiner, spoluredigoval Miloš Voráč“.
Vstupní prózy s Oskarem zdravým a hédonickým architektem jsou velmi dobře zvládnuté miniatury, v nichž Viewegh v několika odstavcích dokáže srozumitelně a přesně evokovat situaci – a těžko v této kombinaci sdělnosti a výstižnosti má v nynější české literatuře konkurenci. Současná domácí prozaická produkce strádá – můžeme-li se tu dopustit zjednodušení – ukecaností, nedostatečnou prací redaktorskou a editorskou; autory by bylo třeba daleko více „mučit“, aby své texty zbavili zbytných ornamentů. To se však často bohužel a očividně neděje ani v nakladatelstvích tzv. renomovaných. A tak literatura, která by ze své podstaty (tedy: uznáváme-li ještě nějakou takovou podstatu)měla trvat na významu slov, zpřesňovat je, obohacovat výrazivo, se měrou až ostudnou podílí na rozmazávání významů, na devalvaci jazyka.
Naslouchání signálům Zpět k Vieweghovi: už od třetí povídky souboru, nazvané Vymrdanej pánbíčkář, je Oskar, to ještě zdravý chlap, postavou, v níž klepe na dveře pokora či vědomí, že existuje vyšší moc, nadosobní spravedlnost, určitý řád – a jejich signály, které do lidské existence doléhají, není dobré brát úplně na lehkou váhu. Když se pak na scénu vrací Oskar zjihlý, zkrouhlý, zpomalený, znejistělý, Viewegh ho pozoruje – vždy v er-formě, ve třetí osobě – téměř jako brouka převaleného na záda, který se snaží vrátit do polohy, v níž by existoval nějak důstojněji. V povídce Zmenšený muž autor pracuje s metaforou, kdy se Oskar jednoho dne (8. prosince 2012) probudí a je – téměř kafkovsky – „odhademometr menší než včera“. Dál se v následujících týdnech zmenšuje, až prakticky k neviditelnosti, do nebytí. Vůbec pro většinu povídek svazku Zpátky ve hře platí, že v sobě spojují popis pinožení s metaforičností a s poselstvím, s morálním, až normativním postojem, respektive vyzněním.
Michal Viewegh se tedy od dokumentární, zápisníkové ich-formy v Mém životě po životě odpoutal, přešel k reflexi skrze povídku, která hojně čerpá z týchž zkušeností, ale je sepisována z odstupu, uchopena řemeslněji, literárněji, přičemž ve šťastných chvílích uchovává naléhavost autorského svědectví o sobě samém. Těmito slovy tedy na první pohled popíráme úvodní úmysl oprostit se od autorovy osobní situace, ale ta je zkrátka do díla vtažena, zprostředkovaně prezentována. To je jedna věc. Druhou věcí ovšem je verdikt, že titulZpátky ve hře se dá označit za svazek ne zcela vyrovnaný, nicméně umělecky konkurenceschopný, s převahou zvládnutých etud. Není to žádná „invalidní“ položka ve spisovatelově bibliografii.
Vyskytují-li se tu ironie, humor či lechtivost, pak v kontextu pro autora novém, celkově vážnějším, temnějším, pokornějším. Oskar nejednou slzí, pláče. Podtrhují to ilustrace výtvarníka Josefa Bolfa (* 1971); vytvořil je přímo pro tento svazek a s melancholií a tíhou sobě vlastní Bolf pracuje s motivy, které v jednotlivých Vieweghových textech plavou. Je to kniha neuhýbavá.

Recenze Pavla Mandyse (Hospodářské noviny 19.5.2015)

Tragikomický až hořký konec playboye

Jeden z podstatných prvků, který literární kritika dlouhodobě vyčítala Michalu Vieweghovi, byl více či méně okázalý hédonismus, který čišel z jeho (často autobiografických) postav. Na konci roku 2012 mu však praskla aorta, málem nepřežil a odnesl si přinejmenším dlouhodobé následky (zejména opakující se ztráty paměti). Z literární pophvězdy přítomné v českém showbyznysu i bulváru a z úspěšného bohatého playboye se stal nemocný, stárnoucí muž.

Poprvé to reflektoval v minulé biografické próze Můj život po životě (2013), v nedávno vydané sbírce povídek Zpátky ve hře se pokouší také o fabulovanou literaturu. Z celkem pochopitelných důvodů zůstal u povídek (nevyzpytatelné výpadky paměti mu zatím neumožňují soustředit se na větší literární útvar), což není nutně handicap – již mnohokrát potvrdil, že povídkový žánr umí, a mnohé jeho romány mají epizodní charakter. Zároveň se v aktuální sbírce vrací k Oskarovi, autobiografické postavě, která se poprvé objevila ve sbírce Povídky o manželství a sexu. Ta sbírka byla v roce 1999 jistým přelomem: zatímco hrdinové předchozích románů byli spíše průměrní příslušníci střední třídy, zde se náhle na scéně objevil muž, který slavil úspěchy v kariéře i u žen, holdoval drahému jídlu a alkoholu, protože obojí si mohl dovolit v hojném množství, a i když byly jeho příběhy tragikomické, bylo z těch textů cítit cosi nesympatického, co se v beletrii objevuje dosti zřídka: převahu úspěšného.

Z třinácti krátkých povídek aktuální sbírky nacházíme Oskara (či postavu, která se sice jmenuje jinak, ale je mu dost podobná) nejprve v pěti příbězích, kdy je ještě zdravý a suverénní, ačkoliv už jej autor nezachycuje s takovou bezstarostností jako dřív: konfrontuje jej s tím, jak diametrálně rozdílný pohled na jeden banální výlet na hrad může mít on a jeho manželka (v úvodní povídce Křižovatka), vysměje se Oskarově iluzi, že je pro ženské pohlaví neodolatelný (Mrtvola a zombie), případně jej už připravuje na roli mimoně a outsidera (Magické kouzlo měsíčního svitu). Následuje povídka Subtilní věci chlapi nepochopí, která se svým námětem vymyká (vychází z novinové zprávy a sleduje několik dní starší ženy, které v průběhu dovolené u moře zemře manžel – a vtipně i logicky vysvětluje její poklidné chování, které zvnějšku působí šokujícím dojmem) a je možná vůbec nejlepší ze souboru; ukazuje, že kdyby Viewegh přestal psát hlavně sám o sobě, mohl by být skvělým povídkářem haškovského typu.

Pak se ale Oskar vrací s fatálním mozkovým handicapem. Viewegh si sice zkouší dělat legraci i z toho, jak nevypočitatelná zapomnětlivost jeho hlavní postavu vhání do svízelných situací, sedm povídek „po události“ však končí pointami dosti hořkými. Nejsilnější je v tomto směru asi povídka Desigual, kde se vypravěč na dovolené vzteká nad tím, jak dlouho ho manželka nechá čekat před barcelonským obchodem s oděvy; než jej najde bratr, který mu připomene, že už je rozvedený. Titulní (a závěrečná) povídka, v níž vypravěč uvažuje o sebevraždě v luxusní restauraci v posledním patře mrakodrapu, už zdaleka tak působivá není.

Sbírka Zpátky ve hře je především dosti nevyrovnaná. Vedle povídek, jejichž zápletky a pointy se zdají být dosti obehrané (Mrtvola a zombie, Vymrdanej pánbíčkář, Numerologie versus kynologie), je tu několik, které by obstály bez ohledu na autorovu momentální fyzickou a mentální kondici (Křižovatka, Zmenšený muž). A pak především ty, které tematizují autorovu současnou životní situaci a překvapivě kriticky zhodnocují předchozí období. Když se dočteme, že Oskar uzná, že „měl žít a psát jinak“, „zvláště když si připomněl obsah svých posledních knih, v nichž pěstoval kult úspěchu a mužského hédonismu, včetně vysloveně trapné adorace nevěry“, máme intenzivní pocit, že by Michalu Vieweghovi měly být odpuštěny všechny poklesky jeho dřívějšího života – literárního i reálného.