Miroslav Donutil a Michal Viewegh: Rozhovor o přetvářce i striptérkách – Květy

Do kin právě vstupuje adaptace bestselleru Michala Viewegha (48) Román pro muže. Nejvýraznější filmovou příležitost během posledních let v něm dostal Miroslav Donutil (58).

Vzpomenete si, kdy jste se viděli poprvé?

Miroslav: Vybavíš si to? Každopádně společný rozhovor děláme první.

Michal: Mám dojem, že v Platýzu. Byl jsem tam s rodiči.

Miroslav: Pravidelně navštěvovali moje pořady Nedělní šálek kávy. Pak jsme se občas viděli při různých příležitostech. Až Román pro ženy rozhodl, že jsme dneska tady, protože při natáčení jsem navrhl, jestli by neměl být i Román pro muže.

Michal: V té době jsme uvažoval, že by mohlo jít o volné pokračování Románu pro ženy, o vyprávění pro změnu mužskou optikou. A že Mirkova postava muže na balkoně, který platonicky miloval Simonu Stašovou, by byla hlavní role.

Ten „podpantoflák“ z balkonu vás tolik zaujal?

Miroslav: Záleželo by na Michalovi, jak by ho rozepsal a posunul. Ale určitě mnohem lepší startovací plocha je nový příběh a nové postavy. Měl jsem čest tu knížku číst mezi prvními. Po deseti stránkách jsem si řekl, že takoví přece my chlapi nejsme.

Pak jsem si dal cigáro a zjistil jsem, že vlastně jsme. Po dalších deseti stránkách jsem se čílil, že takhle přece nemluvíme. Četl jsem dál a přisvědčil: „Mluvíme tak, mluvíme.“ Vedl jsem schizofrenický rozhovor sám se sebou. Měl jsem jedinou připomínku, že ve filmu se nesmí mluvit tak jadrnou češtinou – co snese papír, nesnese plátno.

Román pro muže Zvětšit

Foto: Archiv Vlasty
Michal: Ten vulgární, arogantní slovník jsem si nevymyslel, to je bohužel realita. Známe ho nejen z odposlechů fotbalových rozhodčích, ale i z vyjadřování některých politiků.

Miroslav: Ženský svět se do politiky promítá málo, mezi chlapy – ať je to v parlamentu, na úřadě, nebo ve fabrice – se mluví takzvaně chlapsky. A taky se chlapsky koná.

A když pak přijde ženská?

Miroslav: Přetvařujeme se. Snažíme se. Někteří zůstávají pořád stejní a ti jsou považováni za obhroublíky. V Michalově románu se chlapi nepřetvařují.

Cyril je vykreslen jako poměrně záporná postava.

Miroslav: A přitom po smrti rodičů vychoval dvě děcka, mladší sourozence (hrají je Miroslav Vladyka a Vanda Hybnerová – pozn. red.). To by zrůda neudělala.

Michal: Nikdo není jenom černý, nebo jenom bílý.

Psal jste román už s tím, že bude zfilmován a že Cyrila bude hrát Miroslav Donutil?

Michal: Asi těžko budu někoho přesvědčovat, že když jsem začínal psát, neuvažoval jsem o filmu, avšak bylo to tak. Ani neumím psát kapitolu jedenáct a přemýšlet, jestli pro film nebude drahá. Ale velmi záhy se producent Ruda Biermann začal o rukopis zajímat, takže úvahy o jeho zfilmování se mi hlavou honily. Včetně toho, že do hlavní role snad můžeme počítat s Mirkem.

Miroslav: Nad nabídkou jsem neváhal. A záhy jsme se s Michalem a režisérem Tomášem Bařinou dohodli na tom, že my tři, co hrajeme sourozence, můžeme scénář připomínkovat. To je pro mě ideální, na takový způsob práce jsem zvyklý z Divadla Na provázku. Spolupráce byla příjemná od začátku do konce.

Neříká se to povinně před premiérou každého filmu?

Miroslav: Ano, člověk žasne, jak u každé práce se všichni měli rádi a všichni byli úžasní. A vy víte, že režisér řve, někteří herci jsou nepříjemní, někdo chce delší pauzu, jiný zase kratší, někdo víc jí, někdo chodí často na záchod… Občas se ovšem stane, že atmosféra při natáčení je jedinečná.

Já jsem ji zažil třikrát: u Balady pro banditu, u Pelíšků a teď. Režisér Bařina je talentovaný, věděl, co chce, nikoho neprudil zbytečně, natáčel velmi účelně, skvěle spolupracoval s kameramanem Tomášem Syslem. Práce skutečně odsejpala. Až mi přišlo neuvěřitelné, jak si členové štábu pomáhají vyloženě ve všem.

Michal: Pro mě je fascinující vidět, jak produkční má na následující tři hodiny natáčení seznam úkolů s osmačtyřiceti položkami. V tomto tempu bych si zachovat klid a nadhled neuměl, to přiznávám.

román pro muže

Foto: Archiv Vlasty
Miroslav: Ještě se sluší říct, že se pan producent vycajchnoval, zahrnoval nás všestrannou péčí. Nestává se často, abychom točili v tak krásných lokalitách, jako jsou luxusní hotel, exteriéry ve Vysokých Tatrách, příjemné restaurace v Praze… Mám s čím srovnávat, většinou vás na natáčení potká špinavý catering, uválené lavice, stan a maximálně deka.

Mohli jste v příběhu o sourozeneckých vztazích čerpat z vlastních zkušeností?

Miroslav: Sourozenecký vztah, jak ho napsal Michal, jsem nezažil. Moje sestra Marta je mladší o tři roky, byla vytoužené dítě, ňuňátko rodičů. Proto jsem byl rychleji odsunut na vedlejší kolej. (smích)

Některé vzpomínky můžu Michalovi nabídnout do další knížky: třeba jak jsme šli na rodinnou procházku, sestra se nesla v novém šusťáčku, já měl ošuntělý baloňáček, na hlavě klobouček – no vymustrovaný jedna radost. Bylo mi patnáct, takže jsem byl z procházky pěkně otrávený.

Pak se tatínek jal zhotoviti fotku. Vytáhl flexaretu, koukl do ní, pak na realitu rozesmáté Martičky a na mně s otráveným ksichtem, přišel ke mě a takovou mi natáhl… Udělal blik a snímek vzniklý těsně po úderu mám na památku.

Michal: Rodičovská popudlivost… Nemůžu bohužel tvrdit, že to coby otec neznám.

Miroslav: Aby nedošlo k mýlce: šusťáček a lepší koloběžka jsou dávno zapomenuty, máme se se sestrou rádi. Bydlí v Brně, vídáme se, jak to jde.

Michal: Já mám bráchy mladší o šest a osm let a dělám si legraci, že kdybych je nevyzvedával ze školky já, jsou tam dodnes. Vztahy máme výborné, dodnes jezdíme na dovolené a v zimě na hory na pánské jízdy. Ale přísahám, že striptérku jsme s sebou nikdy neměli, tu jsem připsal jako ryzí fikci.

Filmoví sourozenci jsou sirotci, vy oba dodnes máte maminku.

Miroslav: Je fantastické, že ji mám. Ale když se řeklo rodiče, bylo to krásnější. Přišli jsme o tatínky s Michalem téměř současně.

Můj tatínek ráno v nemocnici vstal, podíval se kolem sebe a řekl: „Pane primáři, do snídaně je ještě čas, já si na chvilku zdřímnu.“ Položil se, přikryl se, usmál se, usnul a už se neprobudil. Krásná smrt jako za odměnu. Ale brzy; bylo mu osmdesát a vypadal na sedmdesát.

Michal: Román jsem psal nedlouho po otcově úmrtí. Zemřel doma, jaksi v přímém přenosu, šest měsíců od diagnózy… Pokud člověk není cynik nebo ignorant, taková zkušenost ho zásadně ovlivní. Tím pádem se mi smrt začala vnucovat i do knih.

Nejdřív do novely Andělé všedního dne, která je přímo o smrti. Román pro muže je na jiné téma, ale smrt v rodině tam je taky.

román pro muže soutěž

Foto: Archiv Vlasty
Oba jste v mládí měli pověst veselých chlapíků, zatímco teď jste rodinné typy, hodní manželé… Stojí za tou vaše ženy?

Miroslav: Myslíte? Mám rád rodinu, miluju svou ženu a své chlapce, ale jako o hodném rodinném typu bych o sobě nemluvil, jsem pořád v pohybu.

Veselost je výborná, ale když se stane vaším živobytím, musíte někdy vypnout. Potkávám jednu paní na Kavčích horách, která se do mě pustí, když se nesměju. Odpověď, že nemám náladu, ji neuspokojí. „Vy se přece musíte smát, jste naše sluníčko,“ namítá. Tak se zašklebím a baba je spokojená.

Spíš jsem chtěla naznačit, že o zlaté éře Provázku se mluvilo jako o dobách téměř bohatýrských.

Miroslav: Bodejť bychom kolem dvaceti neprožívali bohatýrské časy! Neměli jsme žádné starosti, nebyli jsme ničím vázáni. Tak se však nedá žít věčně!

Minulou zimu jste natáčeli film, co vás čeká letos?

Miroslav: Právě mi začíná divadelní sezona, to zase bude frkot! V Národním divadle zkouším s Robertem Wilsonem, což je jeden z nejlepších světových divadelních režisérů, Čapkovu Věc Makropulos.

Je náročný, zvyklý zkoušet i dvoufázově, tak do listopadové premiéry mám co dělat. Baví mě to. Čeká mě natáčení na Slovensku, pak krásná filmová pohádka s režisérem Matějem Mináčem, další zkoušení v divadle a jeden menší a jeden velký seriál. Plus další věci, ale konkrétní plány se neříkají, dokud nejsou podepsané smlouvy.

Michal: Po pěti letech si letos píšu pokračování deníku. Vyjde na jaře. Teď se mi sešla premiéra filmu a vydání nové knihy, humoristického románu Biomanželka. Předlohou pro hlavní postavu byla moje vlastní biomanželka.

Kdo ji bude hrát?

Michal: Zatím jsem o tom neuvažoval. Vážně, nesmějte se! Myslím, že to ani není filmová látka. Mám jiný plán: poprvé v životě bych rád napsal původní scénář, s Janem Hřebejkem chceme natočit komedii.

Autor: Blanka Kubíková

Online rozhovor s Michalem Vieweghem na Radiožurnálu, 5.9.2010

http://www.roz­hlas.cz/…prava­/780548