Báječná léta pod psa — recenze

Vladimír Novotný
Docela báječné retro (České posrpnové trauma očima třicátníka)

Zkuste vylíčit v smrtelně vážné humoristické nadsázce onu „báječnou“ epochu mezi srpnem 1968 a listopadem 1989 a neplýtvat velkými, byť právem krutě bolestnými slovy: je to vůbec možné? Třicetiletý prozaik Michal Viewegh to ve své druhé knížce Báječná léta pod psa (Čs. spisovatel) překvapivě dokázal. Určitě přitom neměl v úmyslu vstupovat do přímé a nepřímé konfrontace s mnoha váženými a ambiciózními díly opírajícími se o české posrpnové trauma…
Objektivně však jeho knížka takto vyznívá: Viewegh je ve srovnání s dnes již nemálo tradičními výjevy z nedávné doby nesrovnatelně bezprostřednější, spontánnější, zachycuje s groteskně všedním šklebem předlistopadovou realitu, jaká zkrátka a dobře byla či aspoň mohla být. Stačilo se přece s nedávnými poměry neztotožňovat — jenže ta báječná léta byla tolik „pod psa“ právě kvůli tomu, že to zpravidla vůbec nepřipadalo v úvahu. Navíc tu autor nenápadně zbavuje aureoly nepravé mýty a ideály minulosti, jimž se mnozí tak báječně opájeli: možnost služební cesty na Západ, rodinná dovolená v Jugoslávii, takykariéra pod patronací provinčního stranického tajemníka…
Vieweghova próza je neobyčejně svěžím počtením, půvabně, s bizarním šarmem a zkarikovanou noblesou vtipně reagující na náš nedávný český svět, načrtávající jeho dějinné tragédie i každodenní otupující šlendrián, ukazující rub jeho okázalé „báječnosti“ a líc jeho neméně „báječného“ ohlupování. Zdá se, že tato próza na rozdíl od jiných knížek vyšla v pravý čas. Představuje se tu literární generace třicetiletých, zaznívá v ní jejich životní filosofie — a kdo by nevěřil, že báječné mládí Vieweghových vrstevníků bylo opravdu pod psa?