Účastníci zájezdu — recenze

Martin C. Putna
(…)

Michal Viewegh se sám s oblibou označuje za humoristu. Účastníci zájezdu je však kniha SMUTNÁ a KRUTÁ, kniha nemilosrdně popisující ubohost, trapnost a banalitu lidského bytí, kniha, z níž mrazí, kniha, z níž vane beznadějí. Když Max v závěru pobytu konečně dosáhne přízně lepotvárné Pamely, prožívá ono zoufalé, tolikrát literaturou i zkušeností ověřené, a přece marně PŘEDEM říkané „post coitum omne animal triste“: „Ve skutečnosti myslel pouze na to, jak tuto stále nepohodlnější plážovou scénu co nejrychleji ukončit.“ (s. 306)
Chová-li tedy Vieweghova kniha ambici podobat se v líčení vulgárností a chaotického hemžení malých českých křupanů Švejkovi, ve „vysokých“ scénách usiluje probouzet v nás onu melancholickou náladu pomíjivosti, horroru vacui a vůbec ne humorné absurdity, jakou známe z románů Milana Kundery. Jako čtenář nemiluji ani Haška, ani Kunderu. Termín „nemiluji“ je přitom na místě, neboť jsou to důvody srdce, a ne rozumu. Nemiluji je právě proto, že jsou jejich knihy tak smutné, tak kruté a tak (přinejmenším na jedné rovině lidského bytí) — pravdivé.
Mimořádný čtenářský úspěch Vieweghových knih bývá vysvětlován jeho podbízením, vědomým používáním osvědčených literárních postupů v pokleslé podobě. Totéž záměrné „sklánění se k maličkým“ je ale možno hodnotit i pozitivně — jako pokus o „otevřená díla“, jak po nich volal i je sám tvořil Umberto Eco: méně náročný(á) čtenář(ka) v nich najde své — výrazné postavy, atraktivní prostředí, poutavou fabuli, ani zhýčkaný intelektuál však není ošizen, neboť jen jemu jsou v textu určeny desítky narážek, aluzí a hříček (už sama volba arciestétské Smrti v Benátkách Thomase Manna jako hlavního zdroje citátů, ironizujících banální děj příběhu, svědčí o autorově vytříbeném smyslu pro nehoráznou blasfemii).
Srovnáváme Michala Viewegha ne níž než s Haškem, Kunderou a Ecem. Přinesl oproti nim něco podstatně nového? Téměř jistě ne — jeho androidi nejsou brutálnější než ti Haškovi, jeho evokace marnosti a trapnosti lásky není působivější než Kunderova, jeho hýření citáty napříč diskursy a kulturami se nemůže ani zdaleka rovnat gejzírové erudici Ecově.
Avšak — CHTĚL něco nového přinést, chtěl překonat mistry minulosti i přítomnosti? Michal Viewegh je v tomto autorem mnohem pokornějším, mnohem KLASICISTIČTĚJŠÍM: ví, že naše doba je doba pozdní a že „nesmrtelná díla“ se již nepíší. Ví, že naše kultura už toho má příliš mnoho ZA sebou, než aby mohlo být plodné hledání čehokoliv „nového“. Ví, že je moudřejší učit se u starých a že nejvyšší ctižádostí může být VYROVNAT se jim. A že tím nejlepším, co může současná literatura současnému člověku poskytnout, je vlastně to STARÉ, osvědčené a stále platné: trocha zábavy, trocha dojetí, trocha zatrnutí a trocha existenciálního „memento mori“ (k čemuž skvěle slouží dvojice groteskních a něhyhodných stařenek). To vše Viewegh v dobře odměřených dávkách podává desetitisícům svých čtenářů. Podává jim výrazně lepší a vlastně i (ač by se tomu označení bránil) výchovnější stravu než kdokoli jiný z autorů, kteří překročili hranice „našeho“ okruhu uzoučké obce zasvěcenců.
Odtud i permanentí Vieweghova polemika proti exkluzivní, experimentální literatuře, obrácené do sebe samé, literatuře, která se tak skvěle rozebírá na univerzitních seminářích, ale jiného smyslu nemá. Odtud polonetělesné postavy dvou imaginárních literárních vědců, promlouvajících somnambulně o autorských subjektech a polyfonních vypravěčských strategiích. Jedna z postav o nich praví, že mají „dezaktivované testosterony“ (s. 79). Zřejmě se to zdálo autorovi ještě jedovatější, než kdyby se chopil difamace, která se tolik nabízí — že totiž jde vlastně o jiný způsob sebeukájení, jenom ještě méně zábavný než plážové hrátky ostatních účastníků. (Pro vzájemnou nenávist mezi literárními vědci i kritiky a autorem bylo učiněno dost — je tedy jen otázkou, která ze stran se ukáže moudřejší, a očekávanou další, nezbytně ještě podrážděnější odpověď, už si nechá pro sebe; ať si každý dělá své a dělá to co možná kvalitně.)