Michal Viewegh

Životopis

Narodil jsem se posledního březnového dne roku 1962 v Praze. Mámě ještě nebylo dvacet: začínala studovat práva, hrála v komparsu Vinohradského divadla a ve zbylém čase četla Becketta a Ionesca. Otec studoval na VŠCHT obor silikáty a hrál hlavně košíkovou, nicméně tak dlouho předstíral, že matčiny kulturní zájmy sdílí, až si ho nakonec vzala. Záhy se ovšem ukázalo, že jeho kulturnost je jen krycí nátěr a že bez Becketta se v životě klidně obejde — na rozdíl od skláren Kavalier. Dětství a mládí jsem tudíž prožil v provinční Sázavě. Všech osm tříd základní školy jsem absolvoval se samými jedničkami, a od třetí třídy jsem navíc nosil brýle, takže na žádný z pozdějších třídních srazů jsem z pochopitelných důvodů nebyl pozván. Ve čtrnácti mě otec, jehož výchova byla odjakživa poznamenána autoritářstvím (když se dneska podívám na své tehdejší fotografie, nijak se mu nedivím), svévolně přihlásil na gymnázium v Benešově u Prahy, kde každý školní rok začínal sborovým zpěvem Internacionály. Mým tehdejším zájmům dominovaly karetní hry, ping—pong v nevytopené gymnaziální aule (pod reprodukcemi Leninových portrétů) a masturbace, provázená tradičními pocity hanby a provinění. Po maturitě jsem v důsledku neomluvitelné bezradnosti začal studovat politickou ekonomii socialismu; po třech semestrech jsem toho naštěstí nechal a začal pracovat jako noční vrátný. Vzpomínka na dvě zdařilé gymnaziální slohové práce (vypravování z prázdnin a popis pracovního postupu) mě přivedla k rozhodnutí stát se spisovatelem. V letech 1983–1988 jsem za laskavého dohledu několika marxistických literárních vědců vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor český jazyk a literatura — pedagogika. Po skončení roční vojenské služby jsem v říjnu 1989 nastoupil jako učitel na základní školu na Zbraslavi. Učení mě docela bavilo — přinejmenším do doby, než jsem se od ředitele školy dozvěděl, že divadelní hříčka, kterou jsem sepsal pro účely školní akademie, je skrytým útokem na naše mladé kapitalistické zřízení. Dal jsem výpověď a nastoupil jako redaktor do tehdy ještě slavného nakladatelství Československý spisovatel na Národní třídě: představoval jsem si, že budu chodit na obědy s talentovanými mladými autorkami, ale ve skutečnosti jsem většinu času opravoval strojopisy Evy Kantůrkové. V roce 1995 jsem odešel na volnou nohu — a pevně doufám, že už to takhle doklepu až do konce.

Knižní překlady

Báječná léta pod psa
– Jelenkor-Jak-füzetek, Maďarsko, 1994
– Wereldbibliotheek, Nizozemí, 1995
– Eked, Izrael, 1997
– Znanje, Chorvatsko, 1998
– Kiepenheuer & Witsch, Německo, 1998
– Piper, Německo, 2000
– Stylos, Srbsko a Černá Hora, 1999
– Mondadori, Itálie, 2001
– Gyldendal, Dánsko, 2001
– Sanje, Slovinsko, 2003
– Swiat Literacki, Polsko 2004

Nápady laskavého čtenáře
– Heron Press, Bulharsko, 2000

Výchova dívek v Čechách
– Eked, Izrael, 1995
– Readers International, Velká Británie, Spojené státy, 1997
– Wereldbibliotheek, Nizozemí, 1996
– Flammarion, Francie, 1997
– Divic, Chorvatsko, 1997
– Deuticke, Rakousko, 1998
– Piper, Německo, 1999
– Mondadori, Itálie, 1999
– Gyldendal, Dánsko, 2000
– Tito Alba, Litva, 2001
– Stylos, Srbsko a Černá Hora, 1999
– Metáfora, Španělsko, 2000
– Colibri, Bulharsko, 2003
– Cankarjeva Zalozba, Slovinsko, 2003
– Like, Finsko, 2004

Účastníci zájezdu
– Agave, Česká republika (polský překlad), 2001
– Divic, Chorvatsko, 2002
– Wereldbibliotheek, Nizozemí, 1999
– Mondadori, Itálie, ?
– Sanje, Slovinsko, 2008

Zapisovatelé otcovský lásky
– Divic, Chorvatsko, 1998
– Eked, Izrael, 1999
– Deuticke, Rakousko, 1999

Povídky o manželství a o sexu
– Tabernakul, Makedonie, 2000
– Divic, Chorvatsko, 1999
– Stylos, Srbsko a Černá Hora, 1999
– Deuticke, Rakousko, 2004

Román pro ženy
– Deuticke, Rakousko, 2002
– Eked, Izrael, 2001
– DiVic, Chorvatsko, 2002
– Locus, Čína, 2003
– Geleos, Rusko, 2009

Vybíjená
– L.C.A./Petrov sk., Slovensko, 2004
– Geleos, Rusko, 2007
– Deuticke, Rakousko, 2005
– Colibri, Bulharsko, 2008
– Swiat Literacki, Polsko, 2008
– Ulpius Ház, Madarsko, 2009
– Maeva, Španělsko, 2010

Případ nevěrné Kláry
– Szolnay/Deuticke, Rakousko, 2008

Andělé všedního dne
– Profil, Chorvatsko, 2009
– Sanje, Slovinsko 2009
– Prószyński i S-ka, Polsko 2009

Román pro muže
– Profil, Chorvatsko, 2009
– Sanje, Slovinsko 2009

Lekce tvůrčího psaní
– Studentska Založba, Slovinsko, 2010

Ceny

Cena Jiřího Ortena (1993)
Magnesia Litera (2005)

Rozhovory

MF DNES, 2.10.2008, autor: Klára Kubíčková

Na pultech knihkupectví se dnes objevuje dvacátá kniha Michala Viewegha, jednoho z nejúspěšnějších českých současných spisovatelů. Jmenuje se Román pro muže. Autor ji psal tak, aby se dobře četla nejenom ženám, které jeho knihy obvykle kupují, ale i mužům. Proto se v ní objevuje politika, dramatické zvraty a samozřejmě sex. Michal Viewegh je ale k mužům zároveň velmi kritický, podle něj je nakonec jediným kladným hrdinou knihy žena.

Vydáváte dvacátou knihu. Bilancujete s číslem dvacet?
Na jednu stranu se snažím to nedramatizovat, jde jenom o číslovku. Na druhou stranu jsem si na napsání tohoto románu nechal nezvykle mnoho času. Porušil jsem zavedenou periodicitu vydávání knih na jaře a vydávám román až teď na podzim, takže na jeho napsání jsem měl plných osm měsíců. Což je skoro trojnásobek obvyklé doby. Přesto vznikla tradičně rychle – letos v lednu jsem začal a na konci února byla kniha hotová. Už jsem k ní neměl co dodat, příběh se uzavřel. To, co se tam mělo stát, se stalo. Román pro muže je současně taky „románem o románu“, je tam vedlejší motiv spisovatele jedoucího na besedu a vyprávějícího o tom, že píše Román pro muže… Využil jsem to k jisté sebereflexi, snad zřetelně ironické.

A ta bilance?
Pasáže o spisovateli jsou bilanční. Například tam přirovnávám své poznámky k novému románu k hromadě sirek – samozřejmě bych si vždycky přál postavit z nich Eiffelovu věž, ale nakonec mi chybí trpělivost a je z toho zas jen Petřín.

V anotaci ke knize píšete, že otevíráte třináctou komnatu mužského světa. Co v ní je?
Slogany je třeba brát s rezervou.

Proto se ptám, co je obsahem toho sloganu.
Bylo by domýšllivé tvrdit, že znám všechna zákoutí mužského světa. Ale řekněme, že jsem se třeba pokusil pravdivě popsat obvyklé mužské vnitřní monology. Třeba to, jak muži o ženách přemýšlejí. Což může být kontroverzní.

Jak o nás vy muži v duchu přemýšlíte?
Například vás nemilosrdně hodnotíme – ale to koneckonců děláte taky. Pokud je chlap aspoň trochu gentleman, samozřejmě se chová a mluví, jak má, ale ten vnitřní monolog typu „Tahle je vážně nepoužitelná“ v jeho hlavě zkrátka probíhá.

Je Román pro muže určený opravdu mužům, a nebo je to další Vieweghova kniha pro ženy?
Obecně osmdesát procent čtenářů beletrie tvoří ženy, a když navíc autor napíše knihu s názvem Román pro ženy nebo Výchova dívek v Čechách, je jich pochopitelně ještě víc. Název Román pro muže ale není jen nějaký marketingový tah. Opravdu tu knihu adresuji mužům. Kapitoly o spisovateli jsou psané v takzvané du formě, tedy v druhé osobě, což je poměrně rozšířený způsob, jak spolu muži mluví. Takové to „Sedíš tam a ona přijde a ty jí řekneš…“.

Jaké jsou jeho paralely k Románu pro ženy?
V Románu pro ženy jsem se snažil ctít pravidla žánru „červené knihovny“: ona hledá toho pravého, nakonec ho najde a přijde happyend. V Románu pro muže jsem se pro změnu snažil respektovat mužskou psychologii, to jest napsat takovou knihu, jaké muži rádi čtou. Chtěl jsem, aby byl to román svižný, nerozkecaný, s překvapivými dějovými zvraty. To jsou podle mě předpoklady pro to, aby se kniha dobře četla i chlapům, kteří nejsou zrovna velcí čtenáři. Hlavně jsou tam ale dvě základní mužská témata: sex, nahlížený mužskýma očima, a politika, reprezentovaná mnoha autentickými výroky soudců, státních zástupců, premiérů, prezidentů. Zároveň ten román chlapy nijak nešetří.

V čem?
Hlavními postavami jsou tři sourozenci, kteří jedou na týden na lyže. Oblastní novinář, zkorumpovaný soudce a investigativní žurnalistka, která je jedinou kladnou postavou toho románu.

Podle ukázky, kterou měli čtenáři MF DNES možnost si už přečíst, jde mužům skutečně jenom o sex. Je to tak?
Ne.Taky jim jde o moc, o prestiž a o peníze J

V současné době se prosazuje fenomén nových mužů, empatických a citlivých chlapů kteří se umí postarat o děti a odmítají tradiční machismus. Co o nich soudíte?
K tomuhle tématu jsem mimochodem něco načetl. Muž nového typu, který by podle některých sociologů a psychologů mohl vystřídat tradičního mača, má prý být pořád mužný a silný, ale zároveň i citlivý, altruistický a empatický. No, v Románu pro muže se jeden takový objeví – a zmíněná hrdinka skutečně doufá, že by to mohl být ten pravý. Jenomže pak se ukáže, že on jenom správně vytušil, co dnešní žena chce a využil toho… Chladnokrevně využil ženské představy o ideálním muži jako zbraň, jako způsob, jak ženu nejefektivněji svést.

Když jste psal svoji předchozí knihu Andělé všedního dne, studoval jste před tím esoterické nauky o andělích. Jak jste před napsáním Románu pro muže studoval muže?
Mužství jaksi studuji šestačtyřicet let, takže nějaké poznatky jsem za tu dobu nasbíral. Nemám nicméně pocit, že k napsání románu je třeba mít rozsáhlou teoretickou výbavu. Spisovatel nemá chrlit načtená moudra, ale dobře vyprávět zajímavý příběh. Ale knihy právě třeba z oblasti sociologie nebo psychologie čtu někdy rád, jsou pro mě zdrojem inspirace a využívám je k citacím. Některé myšlenky renomovaných psychoterapeutů jsem už dlouho tušil, jen jsem se je neodvažoval vyslovit.

Které?
Třeba tu, že muž si musí v životě položit dvě zásadní otázky: Kam jde – a kdo na té cestě půjde s ním. Pokud si tyto dvě otázky položí v opačném pořadí, bude mít celý život vážný problém… To je věta, kterou bych váhal vyslovit před feministkami nebo na konferenci gender studies, ale myslím si to taky.

To ale platí přece i pro ženy.
I když si muž zmíněné otázky ve správném pořadí položí jako první? J Jedním dechem ovšem hned dodávám, že žena může a musí být na té mužově cestě jeho rovnocenným partnerem. Ale na pořadí těch otázek bych si dovolil trvat.

Román pro muže je o sexu. Jak je pro spisovatele těžké se uhlídat a nesklouznout na hranici pornografie?
Pro mě je jediným kritériem legitimity sexuálních scén jejich funkčnost: pokud je to v zájmu románové pravdivosti, věrohodnosti, přesvědčivosti a tak dále, pak tam být prostě musí. Naopak třeba z Andělů všedního dne by explicitní sex příliš trčel, proto jsem použil opis. V Románu pro muže to jinak než „natvrdo“ nejde. Nemusí ovšem nutně jít o anatomické popisy, mám tam třeba celou postelovou scénu napsanou jen jako dialog.

Kniha má být pánskou jízdou. Jaké jsou vaše pánské jízdy?
Jezdím na několik typů pánských jízd. Ideální je například tato konstelace: Dolomity, lyže, čtyři chlapi se smyslem pro humor, skvělé jídlo a víno. Relaxace – i slovní. Mimochodem, každý druhý chlap, který byl na vojně, občas vyslovuje sprostá slova s jistou zvrácenou potěchou. Já taky.

A vířivka se striptérkou, jak jsme četli v ukázce?
Vířivka samozřejmě. Striptérku jsme dosud neměli. Budu o tom uvažovat.

PLAYBOY, 2008, autor: Marek Kožušník

Michal Viewegh je jedním z mála českých spisovatelů, který se dokáže psaním knih velice slušně živit. To s sebou v rámci českého závistivého a nepřejícího „uměleckého“ rybníčku nutně nese podezření z podbízivosti čtenáři, z laciné komerce.
Svět umění je neúprosně nezměřitelný. Kdo uděluje spisovateli glejt, že právě jeho tvorba je hodnotná a trvalá? Literární kritik, který postrádá talent tvořit, ale ovládá proces dokonale opačný? Obyčejný čtenář bez teoretické průpravy nutné k pochopení díla ve všech souvislostech?
Michal Viewegh boj s kritiky před několika lety vzdal. Dnes je to pro něj „zakázané téma“. Psát ho ale pořád baví. Pořád píše s láskou.

1/ Četl jsem někde krásnou větu: „Jenom dvě bytosti mají tu moc určit, kdy se co komu stane, kdy se kdo narodí a kdy kdo zemře – Bůh a spisovatel.“
A scenárista amerických seriálů (se smíchem). Ten má ještě větší svobodu. Nechá postavu umřít a v příští sérii zase oživit. Když má herec znovu volno.

2/ Měl by mít spisovatel nějaké výlučné a unikátní vlastnosti, které ho k tomu, aby psal knihy, předurčují?
Vzhledem k tomu, že právě sedíme v Café Colonial kousek od filozofické fakulty, kde jsem studoval v době, kdy jsem začínal psát, možná bych na prvním místě jmenoval nezbytnou posedlost psaním. Když jsem měl mezi přednáškami dvě hodiny volno, stálo mi za to sednout na autobus a jet do bohnické garsonky, kde jsem si hodinu četl nebo psal. A pak jsem se zase vrátil zpátky, což je pro mě dnes nepředstavitelné. Dneska bych ty dvě hodiny strávil radši s novinami tady.

3/ Takže se ona posedlost psaním časem vytrácí? Znamená to, že je jen jakýmsi iniciačním prvkem spisovatele?
Určitě se většinou vytrácí. Existuje dokonce i spousta „autorů jedné knihy”. Napsali jednu, a konec. Já píšu pětadvacet let – a po pětadvacetileté šňůře, jak by řekli zpěváci, už to původní uhranutí literaturou chtě nechtě mizí. Začal jsem psát po dvacítce, za chvíli mi bude padesát… Snad se dá pochopit, že jsem přestal číst Literární noviny a literární časopisy vůbec. Když jsem si počátkem devadesátých let ve čtvrtek nekoupil Literárky, byl jsem nervózní, jestli mi něco neuteklo. Teď už to léta nesleduju a taky to jde. Není to póza, prostě jsem k tomu došel.
Psaní mě ale baví pořád, za to jsem vděčný. Ráno jdu do pracovny většinou s chutí. Ale nepotřebuju už o literatuře po nocích diskutovat. Dokonce mě to většinou nudí.

4/ Nesouvisí to tak trochu se „zakázaným tématem“?
Možná. Když si zakážete mluvit o kriticích, zároveň o nich přestanete přemýšlet, protože je zbytečné připravovat si argumenty, které stejně nemůžete použít… V tomhle smyslu mi to prospělo. Já už stejně nebudu psát jinak, než jak jsem vždycky psal.

5/ V kterém roce začala tahle cílená obrana a ignorování kritiků?
Před dvěma lety na jaře, na našem moravském turné. S nakladatelem a kamarádem Martinem Pluháčkem–Reinerem pořádáme každoroční sérii autorských čtení. Martin si dal v jednom zlínském hotelu závazek, že přestane kouřit, nechal tam plnou krabičku cigaret. Řekl jsem si, že bych si mohl dát taky nějaké předsevzetí. Navrhl mi: co kdyby sis už konečně přestal stěžovat na kritiky?
Zjistil jsem, že je to jednodušší než odvykací protinikotinová kúra. Přece jenom to nebyla závislost.

6/ Říkal jste, že už jinak psát nebudete. Ale já mám stejně pocit, že každá vaše knížka je trochu jiná. Ano, jste to pořád vy. Váš styl, rukopis, řemeslo. Ale třeba Vybíjená nad všemi vašimi knížkami z mého pohledu vyčnívá. Není to žádné lehké povrchní čtení, ale silný, brilantně zpracovaný příběh.
Těší mě, že to tak vnímáte, hodně lidí je pořád ještě v zajetí klišé „komerční autor zábavných příběhů“. Jenže člověk se vyvíjí, a já navíc bezpochyby patřím k tomu typu autorů, jejichž psaní vychází z životních reálií – a to, co mi život v poslední době přináší, není bohužel jenom legrace. Stárneme, například, naši spolužáci stárnou, někdejší třídní krasavice se mění v paní s modrým přelivem… Právě z podobných zážitků vznikla Vybíjená. Novela Andělé všedního dne jde ještě dál, je už i o smrti. Volnou inspirací pro mě bylo umírání otce před dvěma lety.

7/ Chtěl jsem jen zjistit, jestli něco náhodou pánům kritikům po vydání Vybíjené nedošlo.
Jak říkám, moc už to nesleduju, ale když se ke mně nějaká recenze přece jen dostane, vidím, že tam jistý posun je. Pár lidí si naštěstí už uvědomilo, že jen ignorant může srovnávat moje psaní s písničkami Pepy Melena nebo dua Těžký Pokondr – to cituju konkrétní invektivu mladého editora magazínu Lidových novin. Podobné výroky nevypovídají nic o mně, ale hodně o jejich autorech.

8/ Spisovatel v textu přenáší na čtenáře kus svého nahého já. Tím je neuvěřitelně křehký a zranitelný, na to se dá hrozně lehce a lacině zaútočit. Je to vlastně trochu nefér.
To mi připomíná, že jsem ještě nedopověděl ony vlastnosti potřebné k psaní. Všichni se shodují, že je nutná i jistá citlivost, nebo dokonce přecitlivělost. Že je autor schopen všímat si i subtilních věcí kolem sebe, že dokáže vyloupnout a pojmenovat některý z problémů dnešní doby, že je dostatečně empatický, aby vytvořil živoucí postavu. A tak dále. Ale tohle všechno, co je dobré pro psaní, je kontraproduktivní, pokud jde o vnímání kritiky. Zmíněná citlivost se obrací proti autorovi. Křehké je někdy i jeho sebevědomí – což byl jistě i můj případ. Nicméně, abych to nezamluvil, kromě citlivosti potřebuje spisovatel i jistou minimální sebekázeň, vůli k pravidelnému pracovnímu rytmu. A zřejmě i trochu talentu J

9/ Kreativita, výbuchy tvůrčí energie. Sebekázeň, pravidelný pracovní rytmus. Není to trochu v rozporu?
Já píšu prózu. Kdyby tady s námi seděl básník, asi by mluvil jinak. I já ale znám tu euforii, když dostanu nápad, ten může přijít kdekoliv a kdykoliv – a musím si ho rychle zapsat, aby zase „neulétl”. Jenže všechny tyhle nápady pak musím realizovat, dostat na papír… Vlastní psaní je pro mě většinou spíš řemeslo, které se v nejlepších chvílích výjimečně mění v cosi víc… To je pak taky euforie. Ale jinak chápu psaní spíš jako racionální záležitost, věc intelektu, intuice, momentální stylistické formy.

10/ Dal by se nějak pojmenovat nebo definovat talent pro psaní?
To je podle mě celý soubor dovedností. Jako lyžař musí mít cit pro sníh nebo plavec pro vodu, spisovatel by měl mít například cit pro větnou stavbu, pro „melodii“ prózy. V próze jde mimo jiné i o zvukomalebný půvab. Já nemám hudební sluch, ale tuhle melodii slyším. Vím, kde to drhne a kde ne. Tohle dělám intuitivně, kdyby se mě někdo zeptal, proč jsem zvolil právě tuhle variantu věty, nevím. Autor musí mít také ucho pro dialog, jisté kompoziční schopnosti, smysl pro humor… Určitě by měl být dobrý vypravěč.

11/Základním spouštěcím mechanismem vaší spisovatelské dráhy byla určitá bezradnost ve věku, kdy se člověk rozhoduje, čím bude. Nevěděl jste, co dál – a nejlépe vám šly slohovky…
Vypadá to jako žertovná nadsázka, ale je to tak. Na gymplu nás ve třídě bylo pět podobně nevyhraněných, všichni jsme skončili na VŠE… Po půl roce jsem pochopil, že to byl životní omyl. Začal jsem chodit místo do školy do kaváren a tam jsem si četl. Když jsem vedle sebe postavil skripta politické ekonomie socialismu a Stefana Zweiga nebo Thomase Manna, samozřejmě jednoznačně zvítězil svět literatury. Takže jsem si musel položit otázku, proč studuju něco, co mě vůbec nebaví. Proč radši nedělám to, v čem „mírně vynikám” – a to byly právě ty slohové práce, ze kterých jsem měl jedničky a spolužáci dvojky. Ale hlavně jsem cítil, že mě čtení a psaní – na rozdíl od ekonomie – doslova vzrušuje.

12/ Vzpomínáte si na první text, který jste kdy napsal? Na ten přechod od školních slohových prací k opravdovému psaní na základě spontánní svobodné inspirace?
To je ta krásná chvíle, kterou zažil každý, kdo skutečně tvoří, to jest jenom neopisuje z vlastního života – což mimochodem dělá mnoho začínajících autorů. Zapíší vlastní zkušenost a myslí si, že vznikla literatura. Ale takhle to není. Literatura vzniká ve chvíli, kdy autor začíná výrazně fabulovat. Teprve když se odřízne od reálných předloh, zjistí, že vstupuje do bezbřehého světa, ve kterém se může stát absolutně cokoliv, na scéně se klidně může objevit vrah, trpaslík nebo čtyři nahé černošky… Najednou z toho malého rybníčku omezené osobní zkušenosti vykročí do úplně svobodného světa.

13/ Jsou spisovatelé, pro které je psaní hra s jazykem. Uspokojuje je právě ta dokonalá melodie textu. A pak jsou takoví, kteří nedají dopustit na příběh a postavy v něm. Do které skupiny byste se zařadil vy sám?
Třeba Milan Kundera nebo Jiří Kratochvil jsou autoři, kteří berou literaturu spíš jako hru, jako přiznané konstruování fiktivních světů. Jiným jde víc o příběh než o formální stránku. Já sice taky nejsem „formalista”, to, co chci vyprávět, bych vždy nadřadil nad způsob, jakým to dělám – ale i mě baví hrát si s jazykem nebo vymýšlet rafinovaný kompoziční plán. Snažím se psát moderně, používat rychlé „filmové” střihy, citáty a parafráze, často měním vypravěcí postupy… Dělám to ovšem intuitivně – nikoli proto, že bych chtěl text za každou cenu okrášlovat.

14/ Píšete pro sebe, nebo pro čtenáře?
Každou z těch dvaceti vydaných knih jsem zároveň psal pro sebe i pro čtenáře. William Saroyan říkal, že on sám je setsakra náročný čtenář, takže když má pocit, že to, co napsal, je dost dobré pro něj, bude to stejně dobré i pro dalších třicet tisíc čtenářů… Což je velmi sebevědomé, skoro drzé – ale já k psaní přistupuju stejně. Taky jsem hodně vybíravý čtenář, čili v první řadě musí můj text uspokojit mě. A domýšlivě předpokládám, že ho pak ocení i čtenáři naladění na stejnou vlnu.

15/ Každý rok vám vyjde jedna kniha. To je rytmus, který vám vyhovuje?
Román pro muže, který vychází v říjnu, bude má dvacátá kniha. Řekl jsem si, že si na něj nevyčlením jen tradiční tři měsíce, ale tři čtvrtě roku. Začal jsem psát v lednu s tím, že skončím v září – a na konci února jsem byl hotový. Nevěděl jsem, co víc bych k tomu příběhu ještě přidal… Aniž bych se srovnával: i Woody Allen natočí každý rok jeden film.

16/ Jste možná jediný současný spisovatel, který psaním zbohatl.
Slovu zbohatl by se Jaromír Jágr vysmál, ale řekněme, že jsem schopen splácet hypotéku na dům nebo si koupit na leasing Volvo. To ano. To český básník nemůže.

17/ Jste pořád stejný Michal Viewegh, jako ten student, který si kdysi v přestávkách mezi přednáškami jezdil domů psát a číst? Nakolik člověka změní sláva a peníze?
Nejde myslím ani tak o peníze, na ty si rychle zvyknete. Navíc to není žádná opravdu velká, náhlá změna, protože to přichází postupně – nemluvíme tu o výhře v loterii. Člověk si kupuje nejdřív vína za stovku, pak za dvě stovky a nakonec za šest– a ani si té změny nevšimne. Se slávou je to podobné: z malých článků se prostě postupně stanou větší. Náhlá jsou třeba úmrtí. Za posledních pět let mi zemřela babička, děda a otec. Babička i děda se dožili požehnaného věku, ale otec zemřel relativně brzy, po pěti měsících od diagnózy. Člověk si pak v hlavě leccos srovná. Tohle vás změní.

18/ Co si v takové chvíli uvědomí?
Otec umřel v pětašedesáti, mně je šestačtyřicet. Přísně vzato bych tu mohl být už jen dvacet let. Chci si je zaneřádit nedůležitými blbostmi? Nemusím přece za každou cenu vidět všechny české filmy, otec už je taky neuvidí, říkám si někdy. Vzpomínám si, jak se táta ještě měsíc před smrtí pořád díval na televizní noviny. Přišli jsme za ním s dětmi a on je odstrkoval, protože sledoval Paroubka. Tak na tohle si občas vzpomenu. Proč bych měl poslouchat Paroubka nebo se rozčilovat nad Klausem? Neměl bych spíš užívat darů života?

19/ A užíváte jich?
Snažím se. Ale taky se pořád rozčiluju kvůli hloupostem, jako každý. Nicméně kdybych myšlenku na smrt přirovnal k připomínce v mobilu, pípá mi možná častěji než ostatním.

20/ Takže žijete hezký život?
Ano. Nežiju život bez chyb, ale myslím, že ano. Rouhal bych se, kdybych si stěžoval. Někde jsem četl větu: „Méně nároků, více vděčnosti.“ A je to tak. Nezastavět si životní obzor banálními problémy. Nenadávat na život jen proto, že jsme už zase chytili kamínek od náklaďáku a musíme měnit přední sklo.

Fotografie

Autor fotografií: Rossano B. Maniscalchi
Další set fotografií najdete v anglické verzi webových stránek v sekci PRESS.
Autorem fotografií je Jan Karásek.

Kontakt

Nakladatelství Druhé město
Dřevařská 19
602 00 Brno
e-mail: dopisy (at) druhemesto.cz

Autor