Životopis

Narodil jsem se posledního březnového dne roku 1962 v Praze. Mámě ještě nebylo dvacet: začínala studovat práva, hrála v komparsu Vinohradského divadla a ve zbylém čase četla Becketta a Ionesca. Otec studoval na VŠCHT obor silikáty a hrál hlavně košíkovou, nicméně tak dlouho předstíral, že matčiny kulturní zájmy sdílí, až si ho nakonec vzala. Záhy se ovšem ukázalo, že jeho kulturnost je jen krycí nátěr a že bez Becketta se v životě klidně obejde — na rozdíl od skláren Kavalier. Dětství a mládí jsem tudíž prožil v provinční Sázavě. Všech osm tříd základní školy jsem absolvoval se samými jedničkami, a od třetí třídy jsem navíc nosil brýle, takže na žádný z pozdějších třídních srazů jsem z pochopitelných důvodů nebyl pozván. Ve čtrnácti mě otec, jehož výchova byla odjakživa poznamenána autoritářstvím (když se dneska podívám na své tehdejší fotografie, nijak se mu nedivím), svévolně přihlásil na gymnázium v Benešově u Prahy, kde každý školní rok začínal sborovým zpěvem Internacionály. Mým tehdejším zájmům dominovaly karetní hry, ping—pong v nevytopené gymnaziální aule (pod reprodukcemi Leninových portrétů) a masturbace, provázená tradičními pocity hanby a provinění. Po maturitě jsem v důsledku neomluvitelné bezradnosti začal studovat politickou ekonomii socialismu; po třech semestrech jsem toho naštěstí nechal a začal pracovat jako noční vrátný. Vzpomínka na dvě zdařilé gymnaziální slohové práce (vypravování z prázdnin a popis pracovního postupu) mě přivedla k rozhodnutí stát se spisovatelem. V letech 1983–1988 jsem za laskavého dohledu několika marxistických literárních vědců vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor český jazyk a literatura — pedagogika. Po skončení roční vojenské služby jsem v říjnu 1989 nastoupil jako učitel na základní školu na Zbraslavi. Učení mě docela bavilo — přinejmenším do doby, než jsem se od ředitele školy dozvěděl, že divadelní hříčka, kterou jsem sepsal pro účely školní akademie, je skrytým útokem na naše mladé kapitalistické zřízení. Dal jsem výpověď a nastoupil jako redaktor do tehdy ještě slavného nakladatelství Československý spisovatel na Národní třídě: představoval jsem si, že budu chodit na obědy s talentovanými mladými autorkami, ale ve skutečnosti jsem většinu času opravoval strojopisy Evy Kantůrkové. V roce 1995 jsem odešel na volnou nohu — a pevně doufám, že už to takhle doklepu až do konce.

       

Knižní překlady

Báječná léta pod psa
– Jelenkor-Jak-füzetek, Maďarsko, 1994
– Wereldbibliotheek, Nizozemí, 1995
– Eked, Izrael, 1997
– Znanje, Chorvatsko, 1998
– Kiepenheuer & Witsch, Německo, 1998
– Stylos, Srbsko a Černá Hora, 1999
– Piper, Německo, 2000
– Mondadori, Itálie, 2001
– Gyldendal, Dánsko, 2001
– Sanje, Slovinsko, 2003, 2008
– Swiat Literacki, Polsko 2004
– Colibri, Bulharsko, 2010
– Profil, Chorvatsko, 2010
– Mansards, Litva, 2012
– Lohvinau, Bělorusko, 2013

Nápady laskavého čtenáře
– Heron Press, Bulharsko, 2000

Výchova dívek v Čechách
– Eked, Izrael, 1995
– Wereldbibliotheek, Nizozemí, 1996
– Readers International, Velká Británie, Spojené státy, 1997
– Flammarion, Francie, 1997
– Divic, Chorvatsko, 1997
– Deuticke, Rakousko, 1998
– Piper, Německo, 1999
– Mondadori, Itálie, 1999
– Stylos, Srbsko a Černá Hora, 1999
– Gyldendal, Dánsko, 2000
– Metáfora, Španělsko, 2000
– Tito Alba, Litva, 2001
– Colibri, Bulharsko, 2003
– Cankarjeva Zalozba, Slovinsko, 2003
– Like, Finsko, 2004
– Arche, Bělorusko, 2004 (časopisecky)
– Swiat literacki, Polsko, 2005
– Agora, Polsko, 2011
– Editura ALL, Rumunsko, 2012

Účastníci zájezdu
– Wereldbibliotheek, Nizozemí, 1999
– Agave, Česká republika (polský překlad), 2001
– Divic, Chorvatsko, 2002
– Mondadori, Itálie
– Sanje, Slovinsko, 2007, 2008
– Prószyński, Polsko, 2008

Zapisovatelé otcovský lásky
– Divic, Chorvatsko, 1998
– Eked, Izrael, 1999
– Deuticke, Rakousko, 1999
– Inostrannaya Literatura, Rusko, 2000, časopisecky
– Zysk i S-ka Wydawnictwo, Polsko, 2007

Povídky o manželství a o sexu
– Divic, Chorvatsko, 1999
– Stylos, Srbsko a Černá Hora, 1999
– Tabernakul, Makedonie, 2000
– Deuticke, Rakousko, 2004
– Modrijan, Slovinsko, 2012 (výbor, spolu s Povídkami o lásce)
– Folio, Ukrajina, 2012

Román pro ženy
– Eked, Izrael, 2001
– Deuticke, Rakousko, 2002
– DiVic, Chorvatsko, 2002
– Locus, Čína, 2003
– Sanje, Slovinsko, 2005, 2008
– Zysk i S-ka Waydawnictwo, 2005
– Instar Libri, Itálie, 2006
– Ulpius Ház, 2007
– Geleos, Rusko, 2009
– Mono i Manjana, Srbsko

Vybíjená
– L.C.A./Petrov sk., Slovensko, 2004
– Geleos, Rusko, 2007
– Deuticke, Rakousko, 2005
– Alfa – Narodna Knjiga, Srbsko, 2005
– Sanje, SLovinsko, 2006
– Profil, Chorvatsko, 2007
– Inostrannaya Literatura, Rusko, 2007, časopisecky
– Colibri, Bulharsko, 2008
– Swiat Literacki, Polsko, 2008
– Ulpius Ház, Madarsko, 2009
– Maeva, Španělsko, 2010

Případ nevěrné Kláry
– Instar Libri, Itálie, 2005
– Gyldendal, Dánsko, 2006
– Zysk i S-ka Wydawnictwo, Polsko, 2007
– Szolnay/Deuticke, Rakousko, 2008
– Sanje, Slovinsko, 2010

Andělé všedního dne
– Profil, Chorvatsko, 2009
– Sanje, Slovinsko 2009
– Prószyński i S-ka, Polsko 2009
– Deuticke/Szolnay, Rakousko, 2010
– Inostrannaya Literatura, Rusko, 2011, časopisecky
– DTV, Německo, 2013

Román pro muže
– Profil, Chorvatsko, 2009
– Sanje, Slovinsko 2009
– Zysk i S-ka Wydawnictwo, Polsko, 2010
–Barbes, Nikita Editore, Itálie, 2011

Lekce tvůrčího psaní
– Studentska Založba, Slovinsko, 2010

Krátké pohádka pro unavené rodiče
– Bělorusko, internetový časopis Prajdzisvet, 2012
– Egmont, Estonsko, 2013

Biomanželka
– Sanje, Slovinsko, 2012
– Profil, Chorvatsko, 2013

Povídky o lásce
– Deuticke / Szolnay, Rakousko, 2011
– Modrijan, Slovinsko, 2012 (výbor, spolu s Povídkami o manželství a sexu)

Mafie v Praze
– Profil, Chorvatsko, 2013
– Sanje, 2014 (v tisku)
– Paradox, Bulharsko, 2014, vyjde v nejbližších týdnech
– Deuticke/ Szolnay, Rakousko, podzim 2014

   

Rozhovory

Magazín MF Dnes, 11.4.2013, autor: Tomáš Poláček

KONEC STARÉHO DOBRÉHO, SLADKÉHO ŽIVOTA

„Nikdy jsem nezažil nic dramatičtějšího. Ani bolestnějšího,“ říká spisovatel Michal Viewegh, kterému před čtyřmi měsíci praskla aorta neboli srdečnice. Teprve nyní dokáže srozumitelně vyprávět o tom, co přesně se stalo – a jaké má štěstí, že přežil. V pořádku stále není. Netuší, kdy začne znovu psát.

V jaké kondici jsem vás zastihl?

Lékaři říkají, že dělám pokroky, ale sám to zlepšení pozoruju míň než moje okolí. Při našem rozhovoru si možná všimnete, že mám problémy s krátkodobou pamětí -kdybych se opakoval, omlouvám se.

Na první pohled vypadáte dobře.

Fyzicky se docela dobře cítím.

Ale nikdy jsem neviděl tak smutné oči.

No právě, mám lehké deprese. Můj život se zásadně změnil. Většinu činností, které jsem dělal – a dělal jsem je rád – teď dělat nemůžu.

Například?

Vyberte si. Nemůžu pít víno, cestovat, běhat a tak dále. Ještě loni na jaře jsem zvládl maraton, což je asi důvod, proč na tom nejsem špatně fyzicky – tahle kondice se jen tak neztratí, i když jsem od prosince přibral čtyři kila. Mnohem horší je ovšem psychika.

RESET MOZKU

Jaký byl váš podzim 2012?

Až do soboty 8. prosince to bylo dolce vita. O pár dnů dříve, v pondělí, jsem se vrátil z pánské jízdy po Jižní Americe, a rovnou podotýkám, že to nebyla žádná nezřízená divočina – pokud jsem tam vypil půl litru vína za večer, tak to bylo hodně… Mimochodem, kdyby se mi ta příhoda stala v letadle, tak jsem mrtvý. Profesor Pirk říkal, že i když je operace domluvená předem, tak ji jeden pacient ze čtyř nepřežije – a ta moje se samozřejmě plánovat nedala.

Nebyla Jižní Amerika náročná třeba kvůli přeletům nebo úplně jinému podnebí?

Nemyslím. Pro mě to byla příjemná dovolená v Brazílii a Argentině. Jistě, obnášela dvanáct letů, které zrovna nezbožňuju, ale rozhodně jim nemůžu přičítat všechno to hrozné, co se stalo o pár dnů později… Občas mě napadá, že bych se s tím lépe smiřoval, kdybych věděl, že to je pomsta za hrubé porušování životosprávy, ale jak říkám, pili jsme tam míň než doma. A tak mám pocit, jako by mi odpískali faul, ačkoli jsem se soupeře nedotkl.

Co se dělo v sobotu osmého prosince?

Byl jsem v naprostém pořádku, ještě o den dřív jsem si u nás na Sázavě zaběhal. Vlastně i v té Jižní Americe jsem jednou uběhl skoro dvacku, protože jsem se znovu chystal na maratón. Neměl jsem žádné zdravotní obtíže, jenže v sobotu večer se začalo dít něco divného. Žena odjela na sraz se spolužáky, já byl doma sám s dětmi a z ničeho nic se mi udělalo šoufl – což jsem se nejdřív snažil nějak rozchodit.

Jak přesně vám bylo šoufl?

Špatně se mi dýchalo, ucítil jsem paniku. Srdce bušilo tak nahlas, že jsem ho slyšel, a tak mě napadlo: blíží se infarkt. Když už byly příznaky nepominutelné, tak jsem učinil nejlepší rozhodnutí svého života – zavolal jsem sousedovi, aby k nám přišel pro děti, a pak jsem vytočil číslo na záchranku. Kromě profesora Pirka a jeho týmu vděčím za život i posádce téhle sanitky, která mě neodvezla na nejbližší pohotovost do Uhlířských Janovic, ale rovnou do pražského Ikemu.

Byl jste při vědomí?

V té záchrance jsem vědomí ztratil. Prý jsem si ji zavolal o půl jedné ráno, operovali mě už ve čtyři.

A znovu jste začal vnímat kdy?

O tři, možná o čtyři dny později. Na tu chvíli, kdy mě lékaři probudili z umělého spánku, si ještě nepamatuju, ale vnímal jsem pak moment, kdy stáli nad mojí postelí příbuzní… Tragikomické na celé situaci bylo chybné fungování mého mozku, který vytvářel falešné představy – přibližně dva následující týdny jsem si myslel, že ležím v léčebně na Komorním Hrádku, což je vesnice nad Chocerady, přes které jsem jezdíval vlakem na benešovský gympl – vůbec nevím, jak k tomu moje nemocná mysl přišla. Ještě těsně před Vánoci jsem se bráchy ptal: „A jak jste se sem dostali? Vlakem do Chocerad a pak jste vyšli pěšky nahoru?“ Můj mozek si jel po svém.

Chápal jste aspoň zhruba, co se s vámi děje?

Skoro vůbec jsem nebyl schopný pojmout, co mi doktoři říkají. Vždyť říkám: byl jsem si jistý tím, že ležím někde u Chocerad a z okna se dívám na řeku – a to i v době, kdy už jsem mluvil poměrně příčetně… Ta operace prý byla řezničina, při které je mozek na chvíli odpojený od přívodu krve, a proto na několika místech bílé mozkové kůry odumřela tkáň – což pravděpodobně způsobilo problém s pamětí.

Lékaři váš mozek resetovali jako počítač?

Něco takového. No a když se potom začnete probírat, tak si paměť vytváří celý svůj svět z toho, co zrovna lapne – a žijete v přeludu. Prý jsem dokonce vykládal, jak jsem povolán k tomu, abych někam vedl zástupy, byly to jakési pseudokřesťanské vize, které mi dnes připadají neuvěřitelné… Nebo jsem si volně zaměňoval nemocniční pokoj s hotelovými pokoji, ve kterých spáváme s vydavatelem Martinem Reinerem při našich turné s novými knihami.

Nebyl tenhle zmatek vlastně obranou před prvním šokem?

Určitě byl – jste tak zmatený, že si celou tu hrůzu uvědomujete až postupně. Na první dny po probuzení dnes vzpomínám jako na relativně pohodové, protože tehdy jsem nic nemohl, tudíž nemusel. Neočekávalo se, že něco vyřeším, byla to doba sladké nevědomosti… O dost horší je to dnes, kdy už se očekává, že si začnu život řídit. A ono to moc nejde.

JE TO FÉR?

Když vám došlo, že jste přežil smrtelně vážnou situaci, co převažovalo – radost, anebo pocit křivdy?

Mísilo se to. A pořád ještě mísí… Rád bych projevoval osudu vděčnost
za to, že jsem jeden z vyvolených, kteří přežijí resekci aorty, ale
jak jsem se mohl radovat, když mi dlouho nebylo jasné, kde vlastně
jsem nebo jak na tom jsou žena a děti? Příšerně mě to znervózňovalo.
Já dřív býval systematik, věděl jsem, kde všichni jsou, orientoval se
ve svém diáři, ale teď jsem si najednou dlouho nebyl jistý, jestli je
červenec anebo březen. Teď jste na tom už evidentně lépe. Po pravdě
řečeno, do vděku se stejně musím nutit, protože mám pořád hodně
handicapů. První zhruba tři týdny jsem byl takové zvířátko, ale čím
víc jsem potom byl schopný reflexe, tím větší přicházela úzkost a
deprese. Vůbec jsem třeba nevěděl, jak zapnout televizi, protože jsem
si nepamatoval odpovídající čudlíky – a tohle trvalo tři
měsíce. Zhoršil se mi zrak, takže jsem nemohl esemeskovat, mailovat… Měl jsem 350 nezodpovězných mailů, než to žena celé prošla a odpověděla za mě. Jenže i kdybych měl oči v pořádku, tak stejně pořád zapomínám, jak si mail pustit nebo kterou klávesu mám zmáčknout, abych napsal velké písmeno.

Aspoň ten zrak se teď už lepší?

Trochu. Ale když čtu, zatím to je pořád utrpení. Totéž psaní. I tohle je prý důsledek drobného poškození mozku, které by se za pár měsíců mělo zahojit.

Tak v to doufám. Registroval jste vůbec v prosinci vánoční svátky?

Ty už ano – poprvé mě tehdy pustili za rodinou. Ale upřímně řečeno, při rozdávání dárků jsem se dobře necítil. Nejdřív se mě ten rituál jakoby netýkal, a pak jsem dokonce chtěl, aby už skončil, protože jsem byl utahaný. Připadal jsem si tam jako cizinec.

Co vás tak znervózňovalo?

Všechno. Mí nejbližší si dávají dárky, ale já mám život naruby. Měl bych třeba vědět, kde mám občanku, ale netuším. Měl bych znát PIN ke kartám nebo hesla do počítače, ale nepamatuju si je. Měl bych tušit, která tramvaj kam jede, ale nevím to… Jistě, postupně se to zlepšuje, se stavem o Vánocích se dnešek nedá srovnávat, ale stejně – co nemám napsané, to nevím. V lednu se konaly prezidentské volby, které byste za normálních okolností vzrušeně sledoval.

Teď vám byly lhostejné?

Naprosto. Když máte existenční starosti, tak vám jsou vcelku drobné životní změny, vyplývající z toho, jestli bude prezidentem ten či onen, ukradené. Já nejsem sobec, který by na politiku kašlal, ale teď mě život převálcoval natolik, že prezidentská volba ztratila význam… Každý večer jsem měl úzkosti, že umírám – musel jsem brát prášky na uklidnění, antidepresiva beru do teď. Tak zkuste pochopit, že v takové situaci vás Zeman příliš nezajímá.

Býval jste někdy dřív nemocný?

Až do padesátky jsem nikdy neležel v nemocnici. Tohle byla léčba šokem.

Přemýšlíte často o tom, proč praskla aorta zrovna vám?

Občas. Protože já přece nekouřil a běhal jsem, což prý působí zdravě na krevní oběh; nikdy jsem se neopíjel do němoty a nedělal podobné extrémy… Takže ano – připadá mi to nefér. Ale kde je psáno, že má být život fér?

A nestresoval jste se víc, než bylo nutné? Například právě politikou?

Ale ne. To bych spíš opravdu mohl spekulovat, jestli za tím nevězí můj nepopiratelný hédonismus, protože je pravda, že jsem poslední dobou každoročně létal na Maledivy, třikrát za sezonu jezdil na lyže do Alp, odebíral vína od skvělých vinařství… Tohle uznávám. Ale proč by se osud mstil někomu, kdo se jen snaží žít naplno? Vždyť já přece nebyl sobec, dělal jsem i věci bohulibé – s UNICEF jsem byl v Africe, dělil se o peníze, rád zval lidi na večeře…

… což můžu potvrdit, skrblík rozhodně nejste.

No jo. Ale teď si představte, že se proberete z bezvědomí, a když pak trochu začnete vnímat realitu, dříve či později si položíte otázku, kolik peněz máte na účtu, na jak dlouho vám vystačí, a kdy tedy musíte vydat příští knihu. Tohle mě stresuje, protože psát zatím nemůžu. Najednou si kladu existenční otázky, což jsem mnoho předešlých let dělat nemusel.

Měl jsem pocit, že máte vyděláno na léta dopředu.

Ani ne. Pořád splácím hypotéku, leasing máme na dvě auta, výdajů je spousta. Peněženka na nočním stolku neustále připomíná, že nevím, kolik mi v ní zbývá. Že děti musí něco jíst a já si vlastně nejsem úplně jistý, co s námi bude… Vy to o mně asi nevíte, ale dřív jsem míval doma šanony, ve kterých byly důležité účty nebo třeba adresy na řemeslníky, prostě systém. A najednou je všechno převrácené.

DALŠÍ MARATON?

Už jste zkusil něco napsat?

Párkrát. Po pravdě řečeno, moc to nešlo -už kvůli těm očím. I když si zvětším písmo, pořád to mám jakoby rozmazané a psaní mě netěší.

Za normálních okolností byste letos vydával druhý díl Krátkých pohádek pro unavené rodiče. Myslíte, že si teď život říká o jiné téma?

Logicky ano, protože nic silnějšího, dramatičtějšího, drastičtějšího a bolestnějšího jsem ještě nezažil. Teď jde jen o to, abych zaprvé psát vůbec mohl, a zadruhé o to, aby nevznikla uplakaná zpověď, ale pokud možno tragikomický, nebo dokonce groteskní román, který by zaujal i ty čtenáře, kteří nikdy neřešili resekci aorty a nemuseli žít s nemocí. Pokud budu schopen odstupu, tak se nabízí, abych zpracoval tenhle svůj autobiografický zážitek, ale nevím. V tuhle chvíli nejsem schopný nic říct.

Rozčiluje vás rčení, podle něhož je všechno špatné k něčemu dobré?

Musel bych se hodně snažit, abych mu teď rozuměl. I když… Samozřejmě, semkne vás to s rodinou a s kamarády. Když jste v depresi a někdo vás přijde do nemocnice rozptýlit, tak je to fajn. Najednou si uvědomuju, co všechno mám v ženě a dětech… A snad jsem taky pokornější – dřív jsem remcal, když tiramisu nebylo přesně takové, jaké má být, ale teď jsem schopen sníst i průměrné tiramisu docela vděčně. Nejsem cynik, takže si uvědomuju, že kdybych si jenom stěžoval, bude to rouhání, protože zatímco jiní tyhle problémy často nepřežijí, já už dojdu pěšky tři kilometry z Nuslí na Albertov, a v hospodě si dokonce můžu dát pivo…

… ale?

Ale ve skutečnosti v euforii nejsem a do vděku se nutím. Dřív jsem žil tím stylem, že jsem si ráno udělal dobré kafe, šel psát, práce mě bavila, věnoval jsem se jí tři hodiny – a pak jsem měl volno na běhání, na procházky, na víno… Teď chodím na terapie, při kterých zjišťuju, že si nic nepamatuju -a to bolí. Když mi ukážou deset obrázků, tak si z nich zapamatuju dva. Trvalo mi týdny, než jsem se znovu naučil data narození svých dětí, a to jsem se je opravdu drtil – ale dodnes si v nich nejsem jistý a složitě je z paměti doluju. Občas navíc bloudím. Jsou to ponižující situace, když třeba v téhle restauraci nenacházím záchod a musím vysvětlovat cizím lidem, že mám problémy s pamětí… Člověk je nevděčnej parchant, takže by chtěl víc než tohle obrovské provizorium.

A přece: neuvědomujete si najednou, že máte šanci začít žít jinak a líp?

Ne. Kdybych žil do loňska nechutně rozmařile, nevkusně zbohatlicky, tak beru jako spravedlivý trest, že mě osud takhle sejmul. Ale já dělal pro UNICEF…

Vím, o tom jsme mluvili. Šlo mi o to, jestli si teď třeba víc nevážíte času stráveného s dětmi.

Opravdu ne. Pokud jste byl někdy podrážděný z malých dětí a jejich her, když si domů přivedou tři kamarády a řádí, tak vás ujišťuju, že ten hluk nebudete snášet líp jen proto, že jste skoro zemřel… Takovouto hloubku vděku nepoznáte. A paradoxně je to právě naopak – člověk v mé situaci nechce žít jinak, ten by rád dělal všechno přesně tak jako předtím.

Na co se teď těšíte?

Že snad někdy koncem dubna ukončím terapie. Že potom budu co nejvíc na Sázavě. A snad se smím těšit i na to, že budu psát, a to s chutí – jako vždycky dřív. Že si ke klávesnici nebudu sedat předem otrávený a plný pochybností.

Měl jste na podzim něco rozepsaného?

Několik nahozených témat, ale zvláštní je, jak se mi po téhle příhodě stala lhostejnými. Najednou jsou mi vyfabulované milostné hrátky úplně šumafuk.

A upřímně – je naděje, že si ještě někdy zaběhnete maraton?

Profesor Pirk říká, že se k běhání vrátit můžu, klidně i s protézou v aortě… Mnohem méně jsem si ovšem jistý jinou věcí, totiž jestli někdy budu schopen resuscitovat svůj hédonismus. Tohle zatím opravdu netuším.

MF DNES, 2.10.2008, autor: Klára Kubíčková

Na pultech knihkupectví se dnes objevuje dvacátá kniha Michala Viewegha, jednoho z nejúspěšnějších českých současných spisovatelů. Jmenuje se Román pro muže. Autor ji psal tak, aby se dobře četla nejenom ženám, které jeho knihy obvykle kupují, ale i mužům. Proto se v ní objevuje politika, dramatické zvraty a samozřejmě sex. Michal Viewegh je ale k mužům zároveň velmi kritický, podle něj je nakonec jediným kladným hrdinou knihy žena.

Vydáváte dvacátou knihu. Bilancujete s číslem dvacet?
Na jednu stranu se snažím to nedramatizovat, jde jenom o číslovku. Na druhou stranu jsem si na napsání tohoto románu nechal nezvykle mnoho času. Porušil jsem zavedenou periodicitu vydávání knih na jaře a vydávám román až teď na podzim, takže na jeho napsání jsem měl plných osm měsíců. Což je skoro trojnásobek obvyklé doby. Přesto vznikla tradičně rychle – letos v lednu jsem začal a na konci února byla kniha hotová. Už jsem k ní neměl co dodat, příběh se uzavřel. To, co se tam mělo stát, se stalo. Román pro muže je současně taky „románem o románu“, je tam vedlejší motiv spisovatele jedoucího na besedu a vyprávějícího o tom, že píše Román pro muže… Využil jsem to k jisté sebereflexi, snad zřetelně ironické.

A ta bilance?
Pasáže o spisovateli jsou bilanční. Například tam přirovnávám své poznámky k novému románu k hromadě sirek – samozřejmě bych si vždycky přál postavit z nich Eiffelovu věž, ale nakonec mi chybí trpělivost a je z toho zas jen Petřín.

V anotaci ke knize píšete, že otevíráte třináctou komnatu mužského světa. Co v ní je?
Slogany je třeba brát s rezervou.

Proto se ptám, co je obsahem toho sloganu.
Bylo by domýšllivé tvrdit, že znám všechna zákoutí mužského světa. Ale řekněme, že jsem se třeba pokusil pravdivě popsat obvyklé mužské vnitřní monology. Třeba to, jak muži o ženách přemýšlejí. Což může být kontroverzní.

Jak o nás vy muži v duchu přemýšlíte?
Například vás nemilosrdně hodnotíme – ale to koneckonců děláte taky. Pokud je chlap aspoň trochu gentleman, samozřejmě se chová a mluví, jak má, ale ten vnitřní monolog typu „Tahle je vážně nepoužitelná“ v jeho hlavě zkrátka probíhá.

Je Román pro muže určený opravdu mužům, a nebo je to další Vieweghova kniha pro ženy?
Obecně osmdesát procent čtenářů beletrie tvoří ženy, a když navíc autor napíše knihu s názvem Román pro ženy nebo Výchova dívek v Čechách, je jich pochopitelně ještě víc. Název Román pro muže ale není jen nějaký marketingový tah. Opravdu tu knihu adresuji mužům. Kapitoly o spisovateli jsou psané v takzvané du formě, tedy v druhé osobě, což je poměrně rozšířený způsob, jak spolu muži mluví. Takové to „Sedíš tam a ona přijde a ty jí řekneš…“.

Jaké jsou jeho paralely k Románu pro ženy?
V Románu pro ženy jsem se snažil ctít pravidla žánru „červené knihovny“: ona hledá toho pravého, nakonec ho najde a přijde happyend. V Románu pro muže jsem se pro změnu snažil respektovat mužskou psychologii, to jest napsat takovou knihu, jaké muži rádi čtou. Chtěl jsem, aby byl to román svižný, nerozkecaný, s překvapivými dějovými zvraty. To jsou podle mě předpoklady pro to, aby se kniha dobře četla i chlapům, kteří nejsou zrovna velcí čtenáři. Hlavně jsou tam ale dvě základní mužská témata: sex, nahlížený mužskýma očima, a politika, reprezentovaná mnoha autentickými výroky soudců, státních zástupců, premiérů, prezidentů. Zároveň ten román chlapy nijak nešetří.

V čem?
Hlavními postavami jsou tři sourozenci, kteří jedou na týden na lyže. Oblastní novinář, zkorumpovaný soudce a investigativní žurnalistka, která je jedinou kladnou postavou toho románu.

Podle ukázky, kterou měli čtenáři MF DNES možnost si už přečíst, jde mužům skutečně jenom o sex. Je to tak?
Ne.Taky jim jde o moc, o prestiž a o peníze J

V současné době se prosazuje fenomén nových mužů, empatických a citlivých chlapů kteří se umí postarat o děti a odmítají tradiční machismus. Co o nich soudíte?
K tomuhle tématu jsem mimochodem něco načetl. Muž nového typu, který by podle některých sociologů a psychologů mohl vystřídat tradičního mača, má prý být pořád mužný a silný, ale zároveň i citlivý, altruistický a empatický. No, v Románu pro muže se jeden takový objeví – a zmíněná hrdinka skutečně doufá, že by to mohl být ten pravý. Jenomže pak se ukáže, že on jenom správně vytušil, co dnešní žena chce a využil toho… Chladnokrevně využil ženské představy o ideálním muži jako zbraň, jako způsob, jak ženu nejefektivněji svést.

Když jste psal svoji předchozí knihu Andělé všedního dne, studoval jste před tím esoterické nauky o andělích. Jak jste před napsáním Románu pro muže studoval muže?
Mužství jaksi studuji šestačtyřicet let, takže nějaké poznatky jsem za tu dobu nasbíral. Nemám nicméně pocit, že k napsání románu je třeba mít rozsáhlou teoretickou výbavu. Spisovatel nemá chrlit načtená moudra, ale dobře vyprávět zajímavý příběh. Ale knihy právě třeba z oblasti sociologie nebo psychologie čtu někdy rád, jsou pro mě zdrojem inspirace a využívám je k citacím. Některé myšlenky renomovaných psychoterapeutů jsem už dlouho tušil, jen jsem se je neodvažoval vyslovit.

Které?
Třeba tu, že muž si musí v životě položit dvě zásadní otázky: Kam jde – a kdo na té cestě půjde s ním. Pokud si tyto dvě otázky položí v opačném pořadí, bude mít celý život vážný problém… To je věta, kterou bych váhal vyslovit před feministkami nebo na konferenci gender studies, ale myslím si to taky.

To ale platí přece i pro ženy.
I když si muž zmíněné otázky ve správném pořadí položí jako první? J Jedním dechem ovšem hned dodávám, že žena může a musí být na té mužově cestě jeho rovnocenným partnerem. Ale na pořadí těch otázek bych si dovolil trvat.

Román pro muže je o sexu. Jak je pro spisovatele těžké se uhlídat a nesklouznout na hranici pornografie?
Pro mě je jediným kritériem legitimity sexuálních scén jejich funkčnost: pokud je to v zájmu románové pravdivosti, věrohodnosti, přesvědčivosti a tak dále, pak tam být prostě musí. Naopak třeba z Andělů všedního dne by explicitní sex příliš trčel, proto jsem použil opis. V Románu pro muže to jinak než „natvrdo“ nejde. Nemusí ovšem nutně jít o anatomické popisy, mám tam třeba celou postelovou scénu napsanou jen jako dialog.

Kniha má být pánskou jízdou. Jaké jsou vaše pánské jízdy?
Jezdím na několik typů pánských jízd. Ideální je například tato konstelace: Dolomity, lyže, čtyři chlapi se smyslem pro humor, skvělé jídlo a víno. Relaxace – i slovní. Mimochodem, každý druhý chlap, který byl na vojně, občas vyslovuje sprostá slova s jistou zvrácenou potěchou. Já taky.

A vířivka se striptérkou, jak jsme četli v ukázce?
Vířivka samozřejmě. Striptérku jsme dosud neměli. Budu o tom uvažovat.

PLAYBOY, 2008, autor: Marek Kožušník

Michal Viewegh je jedním z mála českých spisovatelů, který se dokáže psaním knih velice slušně živit. To s sebou v rámci českého závistivého a nepřejícího „uměleckého“ rybníčku nutně nese podezření z podbízivosti čtenáři, z laciné komerce.
Svět umění je neúprosně nezměřitelný. Kdo uděluje spisovateli glejt, že právě jeho tvorba je hodnotná a trvalá? Literární kritik, který postrádá talent tvořit, ale ovládá proces dokonale opačný? Obyčejný čtenář bez teoretické průpravy nutné k pochopení díla ve všech souvislostech?
Michal Viewegh boj s kritiky před několika lety vzdal. Dnes je to pro něj „zakázané téma“. Psát ho ale pořád baví. Pořád píše s láskou.

1/ Četl jsem někde krásnou větu: „Jenom dvě bytosti mají tu moc určit, kdy se co komu stane, kdy se kdo narodí a kdy kdo zemře – Bůh a spisovatel.“
A scenárista amerických seriálů (se smíchem). Ten má ještě větší svobodu. Nechá postavu umřít a v příští sérii zase oživit. Když má herec znovu volno.

2/ Měl by mít spisovatel nějaké výlučné a unikátní vlastnosti, které ho k tomu, aby psal knihy, předurčují?
Vzhledem k tomu, že právě sedíme v Café Colonial kousek od filozofické fakulty, kde jsem studoval v době, kdy jsem začínal psát, možná bych na prvním místě jmenoval nezbytnou posedlost psaním. Když jsem měl mezi přednáškami dvě hodiny volno, stálo mi za to sednout na autobus a jet do bohnické garsonky, kde jsem si hodinu četl nebo psal. A pak jsem se zase vrátil zpátky, což je pro mě dnes nepředstavitelné. Dneska bych ty dvě hodiny strávil radši s novinami tady.

3/ Takže se ona posedlost psaním časem vytrácí? Znamená to, že je jen jakýmsi iniciačním prvkem spisovatele?
Určitě se většinou vytrácí. Existuje dokonce i spousta „autorů jedné knihy”. Napsali jednu, a konec. Já píšu pětadvacet let – a po pětadvacetileté šňůře, jak by řekli zpěváci, už to původní uhranutí literaturou chtě nechtě mizí. Začal jsem psát po dvacítce, za chvíli mi bude padesát… Snad se dá pochopit, že jsem přestal číst Literární noviny a literární časopisy vůbec. Když jsem si počátkem devadesátých let ve čtvrtek nekoupil Literárky, byl jsem nervózní, jestli mi něco neuteklo. Teď už to léta nesleduju a taky to jde. Není to póza, prostě jsem k tomu došel.
Psaní mě ale baví pořád, za to jsem vděčný. Ráno jdu do pracovny většinou s chutí. Ale nepotřebuju už o literatuře po nocích diskutovat. Dokonce mě to většinou nudí.

4/ Nesouvisí to tak trochu se „zakázaným tématem“?
Možná. Když si zakážete mluvit o kriticích, zároveň o nich přestanete přemýšlet, protože je zbytečné připravovat si argumenty, které stejně nemůžete použít… V tomhle smyslu mi to prospělo. Já už stejně nebudu psát jinak, než jak jsem vždycky psal.

5/ V kterém roce začala tahle cílená obrana a ignorování kritiků?
Před dvěma lety na jaře, na našem moravském turné. S nakladatelem a kamarádem Martinem Pluháčkem–Reinerem pořádáme každoroční sérii autorských čtení. Martin si dal v jednom zlínském hotelu závazek, že přestane kouřit, nechal tam plnou krabičku cigaret. Řekl jsem si, že bych si mohl dát taky nějaké předsevzetí. Navrhl mi: co kdyby sis už konečně přestal stěžovat na kritiky?
Zjistil jsem, že je to jednodušší než odvykací protinikotinová kúra. Přece jenom to nebyla závislost.

6/ Říkal jste, že už jinak psát nebudete. Ale já mám stejně pocit, že každá vaše knížka je trochu jiná. Ano, jste to pořád vy. Váš styl, rukopis, řemeslo. Ale třeba Vybíjená nad všemi vašimi knížkami z mého pohledu vyčnívá. Není to žádné lehké povrchní čtení, ale silný, brilantně zpracovaný příběh.
Těší mě, že to tak vnímáte, hodně lidí je pořád ještě v zajetí klišé „komerční autor zábavných příběhů“. Jenže člověk se vyvíjí, a já navíc bezpochyby patřím k tomu typu autorů, jejichž psaní vychází z životních reálií – a to, co mi život v poslední době přináší, není bohužel jenom legrace. Stárneme, například, naši spolužáci stárnou, někdejší třídní krasavice se mění v paní s modrým přelivem… Právě z podobných zážitků vznikla Vybíjená. Novela Andělé všedního dne jde ještě dál, je už i o smrti. Volnou inspirací pro mě bylo umírání otce před dvěma lety.

7/ Chtěl jsem jen zjistit, jestli něco náhodou pánům kritikům po vydání Vybíjené nedošlo.
Jak říkám, moc už to nesleduju, ale když se ke mně nějaká recenze přece jen dostane, vidím, že tam jistý posun je. Pár lidí si naštěstí už uvědomilo, že jen ignorant může srovnávat moje psaní s písničkami Pepy Melena nebo dua Těžký Pokondr – to cituju konkrétní invektivu mladého editora magazínu Lidových novin. Podobné výroky nevypovídají nic o mně, ale hodně o jejich autorech.

8/ Spisovatel v textu přenáší na čtenáře kus svého nahého já. Tím je neuvěřitelně křehký a zranitelný, na to se dá hrozně lehce a lacině zaútočit. Je to vlastně trochu nefér.
To mi připomíná, že jsem ještě nedopověděl ony vlastnosti potřebné k psaní. Všichni se shodují, že je nutná i jistá citlivost, nebo dokonce přecitlivělost. Že je autor schopen všímat si i subtilních věcí kolem sebe, že dokáže vyloupnout a pojmenovat některý z problémů dnešní doby, že je dostatečně empatický, aby vytvořil živoucí postavu. A tak dále. Ale tohle všechno, co je dobré pro psaní, je kontraproduktivní, pokud jde o vnímání kritiky. Zmíněná citlivost se obrací proti autorovi. Křehké je někdy i jeho sebevědomí – což byl jistě i můj případ. Nicméně, abych to nezamluvil, kromě citlivosti potřebuje spisovatel i jistou minimální sebekázeň, vůli k pravidelnému pracovnímu rytmu. A zřejmě i trochu talentu J

9/ Kreativita, výbuchy tvůrčí energie. Sebekázeň, pravidelný pracovní rytmus. Není to trochu v rozporu?
Já píšu prózu. Kdyby tady s námi seděl básník, asi by mluvil jinak. I já ale znám tu euforii, když dostanu nápad, ten může přijít kdekoliv a kdykoliv – a musím si ho rychle zapsat, aby zase „neulétl”. Jenže všechny tyhle nápady pak musím realizovat, dostat na papír… Vlastní psaní je pro mě většinou spíš řemeslo, které se v nejlepších chvílích výjimečně mění v cosi víc… To je pak taky euforie. Ale jinak chápu psaní spíš jako racionální záležitost, věc intelektu, intuice, momentální stylistické formy.

10/ Dal by se nějak pojmenovat nebo definovat talent pro psaní?
To je podle mě celý soubor dovedností. Jako lyžař musí mít cit pro sníh nebo plavec pro vodu, spisovatel by měl mít například cit pro větnou stavbu, pro „melodii“ prózy. V próze jde mimo jiné i o zvukomalebný půvab. Já nemám hudební sluch, ale tuhle melodii slyším. Vím, kde to drhne a kde ne. Tohle dělám intuitivně, kdyby se mě někdo zeptal, proč jsem zvolil právě tuhle variantu věty, nevím. Autor musí mít také ucho pro dialog, jisté kompoziční schopnosti, smysl pro humor… Určitě by měl být dobrý vypravěč.

11/Základním spouštěcím mechanismem vaší spisovatelské dráhy byla určitá bezradnost ve věku, kdy se člověk rozhoduje, čím bude. Nevěděl jste, co dál – a nejlépe vám šly slohovky…
Vypadá to jako žertovná nadsázka, ale je to tak. Na gymplu nás ve třídě bylo pět podobně nevyhraněných, všichni jsme skončili na VŠE… Po půl roce jsem pochopil, že to byl životní omyl. Začal jsem chodit místo do školy do kaváren a tam jsem si četl. Když jsem vedle sebe postavil skripta politické ekonomie socialismu a Stefana Zweiga nebo Thomase Manna, samozřejmě jednoznačně zvítězil svět literatury. Takže jsem si musel položit otázku, proč studuju něco, co mě vůbec nebaví. Proč radši nedělám to, v čem „mírně vynikám” – a to byly právě ty slohové práce, ze kterých jsem měl jedničky a spolužáci dvojky. Ale hlavně jsem cítil, že mě čtení a psaní – na rozdíl od ekonomie – doslova vzrušuje.

12/ Vzpomínáte si na první text, který jste kdy napsal? Na ten přechod od školních slohových prací k opravdovému psaní na základě spontánní svobodné inspirace?
To je ta krásná chvíle, kterou zažil každý, kdo skutečně tvoří, to jest jenom neopisuje z vlastního života – což mimochodem dělá mnoho začínajících autorů. Zapíší vlastní zkušenost a myslí si, že vznikla literatura. Ale takhle to není. Literatura vzniká ve chvíli, kdy autor začíná výrazně fabulovat. Teprve když se odřízne od reálných předloh, zjistí, že vstupuje do bezbřehého světa, ve kterém se může stát absolutně cokoliv, na scéně se klidně může objevit vrah, trpaslík nebo čtyři nahé černošky… Najednou z toho malého rybníčku omezené osobní zkušenosti vykročí do úplně svobodného světa.

13/ Jsou spisovatelé, pro které je psaní hra s jazykem. Uspokojuje je právě ta dokonalá melodie textu. A pak jsou takoví, kteří nedají dopustit na příběh a postavy v něm. Do které skupiny byste se zařadil vy sám?
Třeba Milan Kundera nebo Jiří Kratochvil jsou autoři, kteří berou literaturu spíš jako hru, jako přiznané konstruování fiktivních světů. Jiným jde víc o příběh než o formální stránku. Já sice taky nejsem „formalista”, to, co chci vyprávět, bych vždy nadřadil nad způsob, jakým to dělám – ale i mě baví hrát si s jazykem nebo vymýšlet rafinovaný kompoziční plán. Snažím se psát moderně, používat rychlé „filmové” střihy, citáty a parafráze, často měním vypravěcí postupy… Dělám to ovšem intuitivně – nikoli proto, že bych chtěl text za každou cenu okrášlovat.

14/ Píšete pro sebe, nebo pro čtenáře?
Každou z těch dvaceti vydaných knih jsem zároveň psal pro sebe i pro čtenáře. William Saroyan říkal, že on sám je setsakra náročný čtenář, takže když má pocit, že to, co napsal, je dost dobré pro něj, bude to stejně dobré i pro dalších třicet tisíc čtenářů… Což je velmi sebevědomé, skoro drzé – ale já k psaní přistupuju stejně. Taky jsem hodně vybíravý čtenář, čili v první řadě musí můj text uspokojit mě. A domýšlivě předpokládám, že ho pak ocení i čtenáři naladění na stejnou vlnu.

15/ Každý rok vám vyjde jedna kniha. To je rytmus, který vám vyhovuje?
Román pro muže, který vychází v říjnu, bude má dvacátá kniha. Řekl jsem si, že si na něj nevyčlením jen tradiční tři měsíce, ale tři čtvrtě roku. Začal jsem psát v lednu s tím, že skončím v září – a na konci února jsem byl hotový. Nevěděl jsem, co víc bych k tomu příběhu ještě přidal… Aniž bych se srovnával: i Woody Allen natočí každý rok jeden film.

16/ Jste možná jediný současný spisovatel, který psaním zbohatl.
Slovu zbohatl by se Jaromír Jágr vysmál, ale řekněme, že jsem schopen splácet hypotéku na dům nebo si koupit na leasing Volvo. To ano. To český básník nemůže.

17/ Jste pořád stejný Michal Viewegh, jako ten student, který si kdysi v přestávkách mezi přednáškami jezdil domů psát a číst? Nakolik člověka změní sláva a peníze?
Nejde myslím ani tak o peníze, na ty si rychle zvyknete. Navíc to není žádná opravdu velká, náhlá změna, protože to přichází postupně – nemluvíme tu o výhře v loterii. Člověk si kupuje nejdřív vína za stovku, pak za dvě stovky a nakonec za šest– a ani si té změny nevšimne. Se slávou je to podobné: z malých článků se prostě postupně stanou větší. Náhlá jsou třeba úmrtí. Za posledních pět let mi zemřela babička, děda a otec. Babička i děda se dožili požehnaného věku, ale otec zemřel relativně brzy, po pěti měsících od diagnózy. Člověk si pak v hlavě leccos srovná. Tohle vás změní.

18/ Co si v takové chvíli uvědomí?
Otec umřel v pětašedesáti, mně je šestačtyřicet. Přísně vzato bych tu mohl být už jen dvacet let. Chci si je zaneřádit nedůležitými blbostmi? Nemusím přece za každou cenu vidět všechny české filmy, otec už je taky neuvidí, říkám si někdy. Vzpomínám si, jak se táta ještě měsíc před smrtí pořád díval na televizní noviny. Přišli jsme za ním s dětmi a on je odstrkoval, protože sledoval Paroubka. Tak na tohle si občas vzpomenu. Proč bych měl poslouchat Paroubka nebo se rozčilovat nad Klausem? Neměl bych spíš užívat darů života?

19/ A užíváte jich?
Snažím se. Ale taky se pořád rozčiluju kvůli hloupostem, jako každý. Nicméně kdybych myšlenku na smrt přirovnal k připomínce v mobilu, pípá mi možná častěji než ostatním.

20/ Takže žijete hezký život?
Ano. Nežiju život bez chyb, ale myslím, že ano. Rouhal bych se, kdybych si stěžoval. Někde jsem četl větu: „Méně nároků, více vděčnosti.“ A je to tak. Nezastavět si životní obzor banálními problémy. Nenadávat na život jen proto, že jsme už zase chytili kamínek od náklaďáku a musíme měnit přední sklo.

 

Fotografie

Obr. 1
Autor fotografií: Rossano B. Maniscalchi
Další set fotografií najdete v anglické verzi webových stránek v sekci PRESS.
Autorem fotografií je Jan Karásek.

   
Vyhledávání: 

Nakladatelství Druhé město, Krkoškova 19, 613 00 Brno, e-mail: dopisy@druhemesto.cz

Webdesign: Liquid Design