Při čtení Vieweghova textu a pochopitelně i při jeho výkladu především překáží fakt, že tu ani tak nemáme co dočinění s fenoménem uměleckým, nýbrž vstupujeme rovnou do komunikace s jevem sociálním.
Lenka Jungmannová, Literární noviny

Tvorba spisovatele Michala Viewegha už přestala být pro kritiky dávno zajímavá. O kvalitě se již v souvislosti s ním nehovoří, ale takřka výhradně o kvantitě: množství je určující, množství rozhoduje.
Petr Volf, Reflex

U nás v Čechách lze svobodně psát praktiky o všem s jednou výjimkou, přeháním jen mírně: nesluší se psát kladně o knihách Michala Viewegha, pravděpodobně proto, že ho čtenáři rádi čtou, a něco takového kritici považují za podezřelé. Přitom Vieweghův poslední román mi připadá velmi zajímavý. Zmínil jsem se o tom na redakční radě Literárních novin a šéfredaktor mě vyzval, abych tedy o knize napsal. Pokusil jsem se napsat o knize Román pro Ženy, jak jsem uměl nejobjektivněji. V redakci nezklamali můj předpoklad, článek odmítli otisknout. O knize už psali, pochopitelně že negativně.
Ivan Klíma, Xantypa

Michala Viewegh je pisálek a nýmand, který by se neměl snažit prorazit mezi velikány typu Milana Knížáka a radši se dál věnovat své červené knihovně.
Milan Knížák, MF DNES

Je nejvyšší čas vyhlásit následníka trůnu Milana Kundery - a to může být jedině Michal Viewegh. Daří se mu symbióza mezi podstatou, významem a zábavou. Jeho knihy jsou inteligentní a zároveň se lehce čtou, jsou přehledné, ale ne prostoduché. Narozdíl od Kundery se s velkou rozkoší pokouší o stále jiné formy vyprávění. Žádná z jeho knih tak není stejná, i když jeho fanoušci spolehlivě naleznou to, co na něm milují.
Thomas Brussig, Der Spiegel